Německo a co znamená cokoli

Vzhledem k budoucnosti eurozóny se to s Německem má podobně jako s vojenským zásahem v arabském světě (a vlastně kdekoli) a Amerikou. Bez USA se ve světě vojenském nedá dělat nic a stejně tak se s nemocnou eurozónou nedá dělat nic bez Německa. Německo je hlavním motorem evropské ekonomiky, a dokud je hlavním motorem, bude i hlavním pokladníkem. Ona ekonomická síla s sebou totiž také nese zodpovědnost.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová před časem prohlásili, že udělají cokoli („whatever it takes“), aby zachránili eurozónu. Dá se to také přeložit tak, že zabrání rozpadu „za každou cenu“.
Tento patetický a dramatický výrok ale trhy příliš neuklidnil a možná je načase, aby ono „cokoli“ začalo získávat poněkud konkrétnější obrysy.

Neustálé odsouvání konkrétních a detailních dohod o dočasném (EFSF) i stálém ochranném valu (ESM) vede k prudkému zvýšení nákladů na financování dluhů periferních zemí, ve kterých navíc hrozí nebo už existuje (jako v Portugalsku) hluboká politická krize.

Na výsledku místních voleb v Bádensku-Württembersku se mohla Merkelová přesvědčit, že podbízení se veřejnému mínění politicky moc nepomáhá. Týkalo se to sice atomu, ale do značné míry to platí i pro eurozónu. Možná dobrý moment – když to nefunguje – pro změnu politického stylu. Možná bude lepší se postavit věci čelem a začít říkat německé veřejnosti i nepříjemné pravdy.

Zaprvé je třeba říci, že ono „cokoli“ není žádná milost, kterou Němci poskytují ostatním. Kdyby Německo osamostatnilo svoji marku, může se tato prudce zhodnotit až o třicet procent, a to německému průmyslu může velmi ztížit život a způsobit velký šok.

Němci mají pocit, že především v souvislosti se sjednocením Německa se už toho „naplatili“ dost. Pokud se v Německu mluví o tom, že je nepřijatelné přeměňovat Evropskou unii v „transferovou unii“, je možná třeba voliče upozornit, že zatím nic nikomu nedali ani nikam „netransferovali“. Zatím byly pouze poskytnuty půjčky ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem. Státy EU žádají mnohem vyšší úroky u těchto půjček, než za které je poskytuje MMF. Historie půjček poskytnutých MMF je taková, že jsou všechny splaceny do posledního puntíku.

Německá vláda by měla přesně informovat veřejnost o tom, jaká je skutečná expozice tamějšího bankovního sektoru vůči Irsku, Řecku a Portugalsku a kolik bude případná rekapitalizace německého bankovního sektoru vlastně stát. Ono se totiž snadno žehrá na Řeky a jiné nezodpovědné dlužníky, existuje jistě také něco jako nezodpovědný věřitel.

Němci po druhé světové válce vyměnili pilíře svého národního příběhu a upnuli se k měnové stabilitě a Ústavnímu soudu a ústavnímu pořádku vůbec. To je jistě v pořádku, ale nějaký osvícený lídr by jim mohl vysvětlit, že evropské smlouvy nejsou ústava a čas od času se prostě mění, zvláště když eurozóna stojí jednou nohou (centrální banka – ECB) ve federaci a dvěma dalšíma nohama (společný dluhopis, ministerstvo financí) nikoli. Je třeba se smířit s tím, že pravidla měnové unie jsou přechodná a budou se ještě nějakou dobu – než se z eurozóny stane stabilní a udržitelný útvar – měnit. Je asi dobré lidem vysvětlit, proč si neplést ústavnost s rigiditou a představou, že jsou tu všechna pravidla a smlouvy navěky. Mimochodem – německá opozice (SPD) společný evropský dluhopis podporuje a možná je načase hledat v této věci celonárodní konsenzus.

Potíž celého „paktu pro euro“ je v tom, že je sice neškodný a v lecjakém ohledu rozumný (a není důvod, proč by ho Česká republika nemohla přijmout), ale z hlediska řešení podstaty krize eura míří úplně vedle.

P.S. Tento textík jsem napsal jako Evropan. Pokud by si nějaký Němec řekl, že by autor měl především vyzývat k racionalitě, odvaze a vizionářství v českém politickém chlévě, má jistě svatou pravdu. Já tak ale regulérně a obvykle činím.