Česká republika si v rámci hodnocení konkurenceschopnosti významně pohoršila. Vyplývá to z globálního indexu, který každoročně sestavuje Světové ekonomické fórum (WEF), tedy ta instituce, jež právě nyní zahajuje setkání vlivných a důležitých lidí zeměkoule v Davosu. Na žebříčku jsme se propadli z 31. na 36. místo.
Ministr průmyslu Martin Kocourek se to snažil včera na tiskové konferenci interpretovat tak, že máme příliš zbytnělou vládu a složitou regulaci. To je ale taková velmi selektivní a výběrová interpretace. Je to ve skutečnosti mnohem složitější a horší. Stačí se do té tabulky našich výsledků podívat a zjistíme jednu velmi znepokojivou věc.
Prakticky ve všech kritériích, kde se vyskytuje slovo „public“, tedy „veřejné“, se Česká republika pohybuje okolo 100. místa na světě. Podívejme se na jednotlivé podkapitoly kapitoly veřejné instituce: podkapitola etika (100. místo), využívání, resp. zneužívání veřejných fondů (102. místo), důvěra v politiky (121. místo), prospěchářství v rozhodování vládních úřadů (107. místo), výkonnost vlády (98. místo), tíha vládní regulace (118. místo).
Vzhledem k tomu, že zde s roční přestávkou úřednické vlády už pět let vládne pravice, zodpovědnost za znepokojivé výsledky České republiky jí bohužel nikdo neodpáře. Je však třeba říci, že valnou část „veřejné odpovědnosti“ dnes nesou kraje a obecní zastupitelství, kde vládne nebo kde posílila ČSSD. Paradoxní je, že přímo ve vládě máme stranu s názvem „Věci veřejné“, ale naše pozice právě ve všem veřejném se doslova a do písmene hroutí.
S výše zmíněnými ekonomickými výsledky nelze bojovat pouze zeštíhlováním státu, jak doporučuje ministerstvo průmyslu (navíc se Občanské demokratické straně „zeštíhlování“ moc nedaří, protibyrokratickou komisi založil Václav Klaus už někdy v roce 1995). Všimněme si, že na druhém místě velmi „probyznysového“ globálního indexu je Švédsko, kde stát zrovna štíhlý není.
Takže několik subjektivních postřehů k výsledkům. Jak mají lidé věřit politikům, když politici nevěří sami sobě a předvádějí výhradně vzájemnou podezíravost (policejní prezident, sledování „politiků“ na Praze 11, nedůvěra mezi Vondrou a Kalouskem)? Co si mají myslet lidé o zneužívání veřejných fondů, když ministr, který nabádá veřejného činitele, aby zničil materiály, zůstává místopředsedou politické strany?
Vzpomeňme na aféry Toskánsko a Dalíkovu vilu, která mu nepatří, bývalého starostu Jančíka, na něhož si policie troufne, až když odstoupí z funkce, třikrát dražší dálnice než na Západě, předražené lékařské přístroje apod. Hudrat bychom mohli vlastně donekonečna. Budování důvěry v politiku (vlastně budování jakékoli důvěry) a ve veřejné instituce je však běh na velmi dlouhou trať. Bohužel si přiznejme, že nás čeká spousta práce a naše pozice se může zlepšovat jen velmi postupně. Zázraky nečekejme.
Možná bychom mohli začít s veřejným prostorem jako takovým. Potíž české pravice je, že příliš často nechápe, že něco jako veřejný prostor vůbec existuje. A tím jsme opět třeba u toho uklízení sněhu, chodníků pro auta místo pro lidi, farmářských trhů, které jsou jen před volbami, parků plných psích exkrementů apod. Jde zkrátka o celkovou zanedbanost. Syndromem postkomunismu (a českého dvojnásob) je patrně to, že si lidé myslí, že starat se mají jen sami o sebe a o svůj dvorek.
A co taková televize VEŘEJNÉ služby? Možná by měla více a lépe informovat o veřejném prostoru. Kdybychom například již delší dobu věděli, co vadí lékařům v nemocnicích, nemuseli si tito najímat PR agenturu.
A na závěr, abychom pochopili, jak to, že jsme celkově na ještě docela „dobrém 36. místě“, tak pár příkladů: nemáme tu terorismus a násilí, máme kvalitní železnici (22.) a leteckou přepravu (17.). Máme kvalitní a spolehlivé elektrické dodávky (18.), dostatek mobilů (19.), nemáme problém ani s malárií, ani s HIV (1.). Dětská úmrtnost je nízká (13.) a neklademe překážky zahraničnímu obchodu. To pro potěšení, kdyby snad chtěl někdo kvůli tomu všemu skočit z mostu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
