Koho to v Česku zajímá?

V dnešních Hospodářských novinách správně upozorňujeDaniel Anýž, že v současné chvíli neexistuje v Česku zahraniční politika. Anýž uvádí příklad výzvy šéfa NATO Anderse Fogh Rasmussena, který vyzval „malé státy, aby v bezpečnostní politice dosáhly domácího konsensu povýšeného nad stranickou politiku“.

Něco takového v Česku opravdu nehrozí. Česká pravice jakoby se pořád nebyla schopna vyrovnat s volebním vítězstvím Baracka Obamy. Paroubek se Obamou kdysi oháněl a nyní o něm raději mlčí a misi z Afghánistánu chce stáhnout, i když si americký prezident přeje opak. Plus-minusová polarizace v zahraniční politice zůstane zdejším evergreenem. Líčit Paroubka a levici vůbec jako agenta Moskvy má být přece jeden z hlavních předvolebních tahů pravice. Copak lze v takovém prostředí budovat konsensus?

Existuje ale ještě něco horšího než tupá polarizace společnosti. A to je naprostá ignorance a nezájem. Daniel Anýž píše o „taktických jaderných zbraních“. O tématu jejich redukce se v Česku nic neví (natož aby o něm někdo diskutoval) a přitom jde o jedno z nejdůležitějších témat americké zahraniční politiky ve vztahu k Evropě.

Totéž ale platí i pro témata ekonomická a evropská. Evropou v současné době hýbe otázka eventuální pomoci Řecku. Od 11. února, kdy představitelé Evropské unie vyjádřili solidaritu s Řeckem, se v Evropě - ale vlastně po celém světě - diskutuje o tom, co má být „obsahem“ této solidarity. Jako plnohodnotná členská země Evropské unie bychom měli mít bytostný zájem se této diskuse zúčastnit a mít v ní nějaký názor. Jenže abychom mohli mít nějaký názor, muselo by se o té věci ve společnosti jaksi plnohodnotně diskutovat. Bez veřejné debaty nemůže být ani názor, ani státní či společenský zájem, Evropa nyní diskutuje o vzniku Evropského měnového fondu. Co si o něčem takovém myslí Česká republika? Takový krok lze chápat mimo jiné jako mírný posun k institucionalizaci eurozóny, tedy směrem k dvojrychlostní Evropě. Co my na to? Že dosud nejsme v eurozóně a tudíž se nás to netýká? To je nesmysl. Euro je jedním z pilířů Evropské unie a my jsme dokonce povinni ho dříve nebo později přijmout. Máme tedy zájem na tom, aby měnová unie byla udržitelná a funkční.

Nebo je tu návrh, aby na evropském trhu vznikla samostatná ratingová agentura, která bude vyvažovat vliv tří anglosaských agentur. Měkčí (možná) přístup pak může umožnit Evropské centrální bance přijímat do zástavy širší spektrum dluhopisů. O této věci si sice autor článku myslí, že to je obyčejná – a ještě ke všemu antiamerikanistická - hloupost, to ale ještě neznamená, že se o tom v Česku nemá mluvit, když o tom mluví celá Evropa. Jaký je názor vlády, ministra financí a je-li, z čeho vůbec pramení?

V prestižním diskusním pořadu ČT Otázky Václava Moravce se místo toho mluví půl hodiny o tom, jestli má sport řídit úřad vlády nebo ministerstvo školství. Více nepodstatnou a minuciózní záležitost si lze stěží představit.

Buďme si jistí jedním. Když o těchto zásadních věcech nebudou diskutovat politické a ekonomické elity, ovládne prostor prezident se svým „silným názorem.“ Ten už se koneckonců nechal slyšet, že chystá důležitý projev na evropské téma. A těžko mu to vyčítat, když se ostatní projevují jako ignoranti bez vize, nápadů a zájmu o Evropu a svět. Jaká je vize velkých politických stran? Vůbec žádná. Nula.