V ostrém slovním souboji mezi bankéři na jedné straně a britskou vládou a regulátory na straně druhé začíná přituhovat. Nejprve byli bankéři potrestáni „trestnou“ superdaní. Ještě se ani nevzpamatovali z toho, že z bonusů vyplacených za minulý rok budou muset odevzdat 50 procent a londýnský finanční regulátor FSA (Financial Services Authority) už přišel s dalším rozhodnutím: 60 procent celkové finanční kompenzace může být čerpáno až tři roky po jejím „přidělení“.
Američtí bankéři v Londýně se zlobí. Rostou jim daně, stali se z nich fackovací panáci a vláda jim chce poroučet, jak platit a kompenzovat zaměstnance.
Zlobí se především Goldman Sachs a JPMorgan Chase. Obě banky vyšly z krize docela dobře, i když ne bez úhony (to se nepovedlo nikomu). Jenom JPMorgan tvrdí, že zaměstnává v Londýně 15.000 lidí a například do rozvoje Canary Wharf investoval 2,4 miliardy dolarů bez koruny vládní pomoci. Velký boss JPMorgan, Jamie Dimon, už volal britskému ministrovi financí Alistairu Darlingovi. Banky hrozí odchodem do ciziny: Švýcarska, Německa, Singapuru…
Jakkoli se zdá tlak britské vlády populistický, je docela pochopitelný. Populismus netřeba říkat všemu. Jde spíše o normální politiku, která se nedělá ve vzduchoprázdnu. Vztek na bankéře je prostě mezi voliči obrovský: lidé přicházejí o práci a další se bojí, že jí ztratí, do toho jim dramaticky rostou daně a jsou svědky gigantického zadlužení státu, které bude splácet nejméně celá jedna generace. Voliči mají pocit, že krize byla zbytečná a zavinili ji právě finančníci svou nezodpovědností a hamižností.
V celém souboji patrně tahá za delší konec provazu britská vláda. (V případě bankéřů je logické, že používají silná slova, mají asi pocit, že toho víc vyjednají a dosáhnou.)
Za prvé má Londýn infrastrukturu, kterou by jinde trvalo vybudovat minimálně jednu dekádu. V Londýně sídlí nejen bankéři, ale vše ostatní, co bankéři potřebují: auditorské a účetní firmy, právní firmy, ratingové, tiskové a bezpečnostní agentury (proklepávání reputace klientů) a kdoví co ještě. A nezapomínal bych na ostrovní common sense a rule of law.
Angličtina zůstane lingua franca globalizace. Takhle rychle se jazyk ve Švýcarsku či Německu celé servisní zázemí kolem bankovnictví (statisíce lidí) nenaučí. Daně jsou ve Švýcarsku a v Německu pořád vyšší než v Británii a Francie už schválila podobnou regulaci s jakou přišel Londýn. A brát děti ze soukromých anglických škol uprostřed studia? Nic snadného.
Lze jistě diskutovat o tom, zda jednorázová „trestná daň“ je populismus (banky si stejně bonusy zvýšily, aby bankéři daň nepocítili), ale odložení plateb o tři roky je prostě rozumná regulace, která je v zájmu akcionářů, investorů i stability ekonomického prostředí.
A nakonec jde o to, že britské regulační posuny bude velmi brzy následovat řada dalších zemí, včetně USA. Takže brzy asi nebude kam utéci.
Možná bude výsledkem lobbování bankéřů přeci jen nějaký kompromis, ale na jejich masový exodus z Londýna bych nevsadil ani zlámanou grešli, resp. libru.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
