Dvacáté výročí pádu komunistického režimu lze považovat rovněž za dvacáté výročí návratu tržní ekonomiky a kapitalismu (i když – kdybychom chtěli být přesní, blíží se teprve výročí diskusí o prvních reformních plánech. Dvacáté výročí kapitalismu budeme ve skutečnosti slavit až více než za rok, tedy až si vzpomeneme na liberalizaci cen na začátku ledna roku 1991.)
Takže dobrá příležitost všimnout si, zda je něco nového v diskusi na téma, co je vlastně příčinou selhání plánovaného hospodářství a proč je tržní systém lepší. Kam se posunul diskurs, mimochodem také ve světle nové zkušenosti s finanční krizí? Mne osobně zaujal text jednoho z mých oblíbenců Johna Kaye ve Financial Times, ze kterého zde poskytnu stručný výtah.
Text má název “Chaotická evoluce definuje tržní ekonomiku”. Kay na začátku textu tvrdí, že pád Berlínské zdi byl určující ekonomickou událostí našeho pokolení, protože znamenal konec největšího kontrolovaného experimentu v dějinách sociálních věd, tedy rozdělení Německa na dvě ekonomické zóny. Jedna část se stala plánovanou a centralizovanou, druhá tržní ekonomikou.
Po čtyřiceti letech byl rozdíl v životní úrovni obou částí tak propastný, že experiment musel být ukončen. Ale proč? Populární karikatura tržní ekonomiky vidí hamižnost jako dominantní lidskou motivaci. Hospodářský pokrok je nejlépe zajištěn, když to uznáme a zavedeme co nejméně restrikcí. Jenže příklady Nigérie, Haiti nebo Lehman Brothers ukazují, že to nefunguje.
Promyšlenější rekapitulace fenoménu tržní ekonomiky sestává ze tří elementů. Ceny fungují jako signály, cenový mechanismus je lepší průvodce k alokaci zdrojů než centrální plánování. Trhy jsou procesem objevování – ekonomika se adaptuje na změny, skrze chaotický proces objevování. A za třetí je důležitý proces oddělení politické a ekonomické moci, který chrání společnost od hledání renty (rent-seeking), tedy kultury, ve které nejlepší cestou ke zbohatnutí není tvorba bohatství, ale přisání se na bohatství vytvořené jinými.
Moderní ekonomiky a hospodářské politiky zdůrazňují přededevším volnou tvorbu cen, ale to druhé a třetí je pravděpodobně důležitější. Výsledek je, že jak kritici tak podporovatelé trhu míchají dohromady politiky, které jsou pro-byznysové a ty, které jsou pro-tržní. Toto zmatení pojmů podlamuje sociální a politickou legitimitu trhu a je příčinou vážných politických chyb.
…
Centralizované systémy experimentují příliš málo. Vždycky si najdou důvod proč podle nich nové návrhy selžou, a většinou také mají pravdu. Ale tržní ekonomiky žijí z neustálého přísunu iracionálního optimismu. A když se čas od čas nějaký experiment vydaří, je pak rychle imitován.
Jestliže jsou tržní ekonomiky lepší ve vytváření a šíření nových myšlenek, taktéž se lépe zbavují nepodařených nápadů. Upřímnou a rychlou zpětnou vazbu centrální plánovači a velké byrokracie nerady slyší nebo jí trestají.
Disruptivní inovace přicházejí na trh často skrze nové hráče. Zdraví trhu záleží na konstatním přílivu nových myšlenek, které přicházejí často odněkud, kde se to nejméně čeká. Kdyby někdo v 70.letech plánoval budoucnost počítačového průmyslu, zeptal by se Billa Gatese? Asi těžko. Členové politbyra i rady velkých korporací by se zeptaly šedivých mužů v oblecích jako jsou oni sami.
Trh není dobře naolejovaný stroj. Je to spíše stále se měnící, adaptivní biologický systém. Pluralismus je jeho motivační síla, jeho základem je chaos a jeho vývoj nejistý. Kdybychom ale dokázali předvídat vývoj trhu, pak bychom trhy vůbec nepotřebovali…
K tomu několik mých osobních dodatků:
Česká republika je podle mne jasným příkladem země, kde se pořád či dokonce stále více nezdravě zaměňuje "probyznysové" a "protržní." A rent-seeking se děje na dvou frontách. Tou první je korupce, provázanost politiky a ekonomické moci a parciální a lobbistické zájmy, které si privatizují politiku.
Tou druhou je sklerotický systém mandatorních sociálních výdajů, který zužuje či spíše zcela umrtvuje prostor pro hospodářskou politiku vlády.
Kay sice slibuje pokračování, ale zatím bych mu vyčetl, že se nezmínil o právním státě, vládě práva, vymahatelnosti práva a fungujících soudech. Bez nich nemůže žádný trh ani trochu fungovat. Stejně tak nemůže fungovat bez vzájemné důvěry ve společnosti nebo dokonce v atmosféře zhoršující se důvěry.
…
A ještě krátce k výběru komisaře. Topolánek navrhuje Vondru. ODS původně navrhovala Topolánka, to už neplatí. Bral by to ještě Topolánek? ODS a ČSSD snad navrhují Fischera. Ne! Fischera navrhuje sám Fischer. Ne! Fischer přece navrhuje Tůmu. Topolánek a Vondra nechtějí Tůmu. Paroubek chce Špidlu a jen Špidlu! Klaus prý navrhuje Fischera, protože chce za premiéra Pecinu. ČSSD nechce Vondru, ODS nechce Špidlu. Chce ČSSD Tůmu? Co je Klausovi do toho? Chce to dělat Tůma? ODS a ČSSD nechtějí Fischera. ČSSD neříká nic o Tůmovi…
A docela stranou zájmu stojí informace, že Jana Švejnara chtějí jenom zelení, přestože by o něj stál Barroso, což by znamenalo možnost vyjednat si slušné portfolio. Ale kdež – racionalita v českých končinách opravdu nevládne.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
