Pan betonář Tomáš Březina z firmy Best pravil v Otázkách Václava Moravce, že už neví, kdo je pravice a kdo levice. Pravicová koaliční vláda zvyšuje daně a levice naopak říká, že by je snížila nebo držela na stejné úrovni. I když to není zrovna žádná hluboká myšlenka, trefil tím pan velkobetonář jakýsi všeobecně sdílený pocit i otázku. Různými elaboráty a výplody na toto téma se nyní hemží i sociální sítě.
Několik poznámek k věci:
Jedna věc je praxe, druhá věc jsou programy. Program stran v pravicové koalici (vyjma Věcí veřejných) skutečně o zvyšování daní nemluví, stejně tak ho nezmiňuje program vlády. Pravice zde skutečně dluží lidem vysvětlení změny programu. Je to dočasné? Vychází to z nějakých hodnot? Co je cílem? V čem se vláda a strany přepočítaly a proč se přepočítaly? Co špatně odhadly? Jaké se udělaly chyby, že je třeba praktickou politiku vzdalovat programům?
Věc druhá je, že pokud by skutečně docházelo k posunu praktické politiky (v případě vlády) a názorů (v případě opozice) do středu, možná by to nevadilo, protože by to mohlo zakládat zárodek jakéhosi minimálního konsenzu, který česká politická praxe potřebuje. Jenže o co více dochází ke sblížení, o to více je česká politická scéna logicky nesmiřitelná a přepjatá, o to více potřebuje demonstrovat neslučitelnost programů. Dohodla se snad česká vláda a opozice v poslední době na něčem? Není a nebyla tu shoda na penzích, radaru, na daních, na evropské politice, na škrtech, na ničem. Programové (či spíše věcné) sblížení zakládá větší nesmiřitelnost. Říkalo se, že to je kvůli Paroubkovi, ale ten je fuč a nic se nezměnilo.
Slabinou české pravice je, že její protagonisté (shodou okolností prezident i premiér) jsou lidé nedotčení vnějším světem: jsou to lidé celý život kojení a krmení státem. Jsou to lidé, kteří nevědí, jak vypadá „svět venku“, lidé, kteří netuší nic o tom, jak vypadá svět ve firmě zaměřené na zisk a výkon. Výzvy k podnikavosti a individuální zodpovědnosti by měly patřit k ideologické a rétorické výbavě pravice. Především v postkomunistickém prostoru, kde se instituce tržní ekonomiky ještě dotvářejí, platí dvojnásob, že by o tomhle měl kázat někdo, kdo má s tímto světem nějakou zkušenost. V opačném případě tomu asi vždy bude scházet důvěryhodnost.
Opozice si pochopitelně může dovolit ten luxus nyní říkat, že daně zvyšovat není třeba vůbec. Dokonce se může tvářit, že by je snížila všem. Nemá totiž žádnou vládní odpovědnost. Kdyby ji měla, patrně by ulevila svým voličům (DPH na léky a potraviny), posílila by prvek daňové progrese. I když by to v praxi moc nepřineslo, pokud by to nebylo kontraproduktivní, bylo by to důležité jako ideologická značka.
Nějaké rysy levice a pravice zůstávají zachovány. Levice odmítá penzijní reformu, která přináší prvek individuální odpovědnosti, levice odmítá církevní restituce (církve mají nadále zůstat závislé na státu). Normálně by se asi levice stavěla proti privatizaci, jenže si všimněme, že tato vláda zatím nic neprivatizuje.
Sedmiprocentní daň z příjmu nad sto tisíc, kterou zavedla tato vláda, má skutečně patřit do palebného arzenálu levice, zde pravice levici opravdu vyfoukla předvolební zbraň. S tím asi souvisí i otevřená spolupráce mezi sociální demokracií a komunisty, pro niž se ČSSD rozhodla, i když ztratí část voličů. Odlišitelnost levice a pravice je asi důležitější. Co levici zbývá? Majetková přiznání, registrační pokladny, hrozba daní z obratu pro firmy, které dlouhodobě nevytvářejí zisk a přitom se jim zjevně daří. Otázka je, jak to pak bude v praxi, bude-li levice vládnout. Majetková přiznání mohou šlápnout na kuří oko i levicovým papalášům a kmotrům.
Zajímavé je, co o českých daních říkají nadnárodní organizace nezatížené ideologickým balastem jako třeba OECD: nejnižší daň z nemovitostí na světě, příliš velké zvýhodnění živnostníků, především v oblasti pojistného.
V postkomunistickém prostoru se pravicovost často mísí s jistým důrazem na nacionalismus a tradice (část polské pravice, maďarská pravice). V Česku zatím otevřený nacionalismus nahrazuje spíše na pravici převládající euroskepse. Proč ale v Česku de facto neexistuje proevropské pravicové křídlo (jako v Polsku), je skutečně záhadou.
Pravicovým tématem by mohla být i jistá rehabilitace funkčnosti státu (pančovaný alkohol, mosty bez oceli, rozkradené fondy). Zde je ale také jistá potíž v tom, kdo to případně bude kázat. Na české pravici příliš ulpívá odér toho, že se nosí především jistá „vyčuranost“. Jako by správný pravičák byl ten, kdo využívá skulinek v zákonech a různých lobbistických přílepků, kdo má firmu v daňovém ráji, anonymní akcie, náhle zbohatlou matku, kdo dokáže frajersky zmanipulovat veřejnou soutěž a podojit evropské dotace. Zkrátka: image provozovatele kapitalismu za cizí peníze a na cizí odpovědnost se česká pravice bude zbavovat pomalu a těžko.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
