Předsedou Evropské komise by se mohl stát finský premiér Katainen (na snímku) nebo irský premiér…
Předsedou Evropské komise by se mohl stát finský premiér Katainen (na snímku) nebo irský premiér Enda Kenny... • Autor: Globe Media / Reuters

Zpravodajská analýza evropských voleb v The New York Times přináší dva zajímavé momenty a oba reprezentují – řekněme – opačné póly.

Charles Grant, ředitel Centra pro evropské reformy v Bruselu, praví „že EU je jako kočka s devíti životy“ a několik klinických smrtí už přežila. Autor připomíná, že v roce 2004 odmítli Nizozemci a Francouzi evropskou ústavu a že to také po roce 2008 několikrát vypadalo, že by se kvůli řecké dluhové krizi mohla rozpadnout eurozóna. Můžeme také dodat, že tu bylo irské odmítnutí Lisabonské smlouvy a dánské odmítnutí Maastrichtu.

Druhý pól reprezentuje v článku Moshe Kantor, prezident Evropského židovského kongresu. Ten říká, že „EU měla být přece pevností proti extremismu, rasismu a intoleranci. Místo toho se stala katalyzátorem, který jakoby ospravedlňuje rasistickou a extremistickou volbu.“


Gideon Rachman varuje lídry EU před tím, aby je volby do Evropského parlamentu náhodou neinspirovaly k tomu, že se vrátí k obvyklým postupům a budou se tvářit, že se nic nestalo.

Nejprve ve svém sloupku opakuje argumenty, které výsledky voleb zlehčují. Středolevé a středopravé partaje stále pohodlně ovládají Evropský parlament, Národní fronta ve Francii či britská Strana nezávislosti nemají žádnou šanci uspět v národních volbách, extremisté a nacionalisté jsou zcela roztříštění, nebudou schopni vytvořit hlasovací blok. Kromě radikální pravice se dostala do parlamentu i radikální levice (řecká Syriza) apod.

Rachman však dodává, že to, že evropské volby vyhráli extremisté ve druhé a třetí největší evropské ekonomice, není žádná maličkost. Voliči hlasují konzistentně a zjevně reagují na to, že když například ve Francii odmítli evropskou ústavu, politici ji přebalili jako Lisabonskou smlouvu a schválili ji bez referenda.

Voliči prý konzistentně vysílají signál, že Brusel koncentruje příliš moci. Pokud jim vadí migrace, tak zrovna schengenské hranice hlídá EU, a pokud jim vadí finanční a měnová politika, tu také řídí EU.

Slabina Rachmanova článku je, že sám nic pozitivního nenavrhuje. Co jiného mají evropští lídři dělat než „business as usual“? Mají snad představit plán na rozpuštění EU?

Já bych osobně nápad měl: představit jasnou a srozumitelnou vizi EU, která vychází ze společných hodnot; vrátit se ke  kořenům a vysvětlit voličům, co vlastně tyto hodnoty jsou. To je ale poněkud dlouhodobá záležitost.

Peter Spiegel se v závěru své analýzy zabývá právě tím „business as usual“. Tedy tím, jaké má teď kdo šance na důležité posty v EU. Spitzenkandidaten Martin Schulz či Jean-Claude Juncker se patrně předsedou Evropské komise nestanou. Juncker by mohl nahradit Hermana Van Rompuye ve funkci prezidenta Evropské rady, kterého ovšem vybírají vlády.

Předsedou Evropské komise by se mohl stát Jyrki Katainen, finský premiér, ale ten státům na jihu bude připadat jako zástupce ultrapřísné fiskální politiky, kterou jsou Finové proslulí. Nebo irský premiér Enda Kenny, který zemi vyvedl ze záchranného programu.

Slušné šance má polský premiér Donald Tusk, protože nové členské země si zaslouží vysoký post. Pokud by se Tusk předsedou Evropské komise nestal, má slušné šance polský ministr zahraničí Radek Sikorski, který by se mohl stát evropským „ministrem zahraničí“ po baronce Ashtonové.

Dodejme, že post pro Poláka je v českém zájmu, protože lze čekat zájem na omezení závislosti na Rusku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte