Brownův pád: britské déjà vu

Setrvalý pád britského premiéra Gordona Browna se podobá příběhu Johna Majora. Být pokračovatelem i novou krví zároveň prostě nejde.

Současný předseda vlády Velké Británie dostal zásah z nečekané strany. Jako by nestačilo, že podle současných průzkumů by ztratilo křeslo na 130 labouristických poslanců a opoziční konzervativci by získali pohodlnou většinu. Ještě přišla rána do zad. Bývalý fundraiser strany a důvěrník předchozího premiéra Lord Levy v rozhovoru prohlásil, že Tony Blair nevěří v budoucí výhru Browna ve volbách. Blair to samozřejmě ihned kategoricky popřel, ale Britové vědí své. Například to, že není daleko od pravdy.

Zamlklý skotský workholik tak začíná připomínat neslavný osud jiného pozapomenutého premiéra – konzervativce Johna Majora. Ten nastoupil také po výrazné osobnosti. V roce 1990 rezignovala nečekaně Železná Lady Margaret Thatcherová a její letitý kabinetní kolega Major těsně vyhrál boj o nástupnictví. Podobně jako nyní Brown u labouristů se neúspěšně snažil zároveň tvrdit skalním konzervativcům, že pokračuje v politice Thatcherové, a nespokojencům zase tvrdil, že je úplně jiný.

V roce 1992 přišla nejhorší chvíle Majora – Černá středa, kdy po vyhazovu miliard liber z okna přeci jen Británie musela potupně vystoupit z ERM, přípravky na společnou euroměnu. Takový nezdar se měl schopnému Brownovi vyhnout. Vždyť to byl podle většiny Britů mnohem více on jako ministr financí než Blair, kdo stál za prosperitou ostrovů v poslední dekádě. Jenže pak přišla hypoteční krize, zhroutily se mezibankovní úvěry a Brown musel udělat to, na co by jinak nikdy nepomyslel – podobně jako labouristé ze 40. a 70. letech znárodňovat (jenže tentokrát z donucení).

Další podobnost leží v tragickém vztahu k Evropě. Za Majora brutálně stranu poničil boj o euroskeptický odkaz Thatcherové, zesílený ponižující Černou středou. Brown to má jiné, ale s podobnými důsledky: Britové mu deset let fandili, když brzdil Blairův evropský entuziasmus. Jenže nyní musí sám nabídnout vizi Británie v Evropě. A Brown jen bezmocně tápe a trapně jezdí podepisovat Lisabonskou smlouvu s několikahodinovým zpožděním, jen aby ho nevyfotili v jedné řadě s premiéry „euronadšených" zemí.

Ostrovní déjà vu samozřejmě není nic výsostně britského. Známá poučka, že pokračovatelem i novou krví nelze být zároveň, zakouší političtí lídři i v mnoha jiných státech. Nicméně nikde jinde to není tak učebnicové jako v nyní Británii.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz