Írán: a co teď?

I státní íránské úřady přiznávají, že v padesáti městech překročil počet odevzdaných hlasů počet všech oprávněných voličů, dohromady jde o zhruba tři milióny hlasů. Takový počet by sice výsledek nemohl zvrátit, jsou to ale čísla státních úřadů – nástrojů té stejné vlády, která honí lidi po ulici, nechává je zabíjet, zatýkat, mizet, mlátit a rozhánět slzným plynem, která vykázala ze země mezinárodní média a ukazuje ve státní televizi údajně zatčené demostranty (většinou s elektronicky rozmazaným obličejem) prohlašující na kameru, že je „k nepochopitelnému páchání nezákonností zřejmě dohnalo sledování zahraničních televizních kanálů, zejména BBC“. Velmi přesvědčivé – zhruba jako celé Ahmadínežádovo vítězství.

První vlna nepokojů je nicméně zřejmě u konce. Vzdorovat s holýma rukama ke všemu odhodlanému režimu je přes všechny vymoženosti internetu obtížné. Povstání také stále chybí jednoznačný vůdce. Bývalý premiér Músáví, kvůli jehož údajné porážce se odvážní Íránci do ulic vydali, povstání zatím spíše pošťuchuje než vede. Poslední zprávy včera v noci však tvrdily, že na dnešek svolává demonstraci, na které bude přítomen spolu s bývalým reformním prezidentem Chatámím.

Boj za svobodnější život se v Íránu přesouvá z krátkodobého povstání na úroveň dlouhodobého vzdoru a z ulice do zákulisí. Jisté je jediné – rozptýlení demonstrantů do všech koutů měst není konec jejich hněvu.

K dlouhodobému vzdoru je potřeba poznamenat, že před třiceti lety dokázali Íránci během islámské revoluce svrhávat stejně nelístostného šáha témeř rok. Brutalita tehdy fungovala jako spolehlivá cyklická rozbuška. Šíitský islám stojí na mučednickém kultu, truchlí se tu hodně, dlouho a s vervou. Dnešní mrtví (i podle oficiálních zdrojů je jich minimálně deset, protestující hlásí čísla o řád vyšší) budou podle zavedených pravidel oplakáváni pravidelně znovu a znovu. Středeční demonstrace je vyhlášena právě jako začátek třídenního smutku. Lidí na ulicích díky brutalitě zásahových jednotek ubylo, lidí na střechách volajících do noci Alláhu Akbar podle hlášení nikoliv. Zloba roste spolu s bezmocí. Potvrzených zpráv je minimum, mezi nimi ale skví ta ze státní íránské televize, podle které nepřišlo do práce 30 % zaměstnanců. Jinými slovy, v Íránu se možná rozjíždí rozsáhlá stávka.

Skutečný boj se ale podle všeho vede v zákulisí. Teokratický režim se poprvé od svého nastolení veřejně rozlomil na dva kusy ztělesněné v postavách dvou bývalých spolubojovníků – dnešního nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího a dalšího duchovního, bývalého dvojnásobného prezidenta Alí Akbara Rafsandžáního. Rafsandžání stojí v čele Shromáždění expertů, což je rada 88 duchovních, jež může teoreticky a jako jediná nejvyššího vůdce odvolat a podle některých zpráv (vysílaných například televizí al-Arabía) se o to také snaží. Skutečnými vládci země jsou nejvyšší šíitští duchovní a podle několika zdrojů s nimi Rafsandžání spěje k dohodě, která by post nejvyššího vůdce zrušila a nahradila jej kolektivní radou několika duchovních. Všechno je potřeba brát s velkou rezervou, o boji dvou revolučních titánů na život a na smrt ale svědčí i fakt, že režim v neděli nechal zatknout a později zase propustil čtyři členy Rafsandžáního rodiny včetně jeho dcery.

Íránský režim v každém případě překročil hranice, za nimiž se může byť jen tvářit jako legitimní zástupce obyvatel země. Ajatolláh Chameneí a jeho stoupenci dnes již v očích povstalců nepředstavují nic jiného, než vyprázdněnou strukturu držící se moci za cenu vraždění vlastních lidí. V tak komplikované, dynamické a inteligentní zemi, jakou Írán je, to znamená dříve nebo později nevyhnutelnou prohru.