Daleko od Lisabonu

Ještě nedávno se mohlo zdát, že to myslí upřímně. Skupina odpůrců Lisabonské smlouvy z řad senátorského klubu ODS sice nikdy jasně nevysvětlila, čím konkrétně je „Lisabon“ pro Česko nepřijatelný, člověk ale pořád mohl věřit, že senátorům jde o princip a deset let vyjednávaný dokument jim prostě něčím vadí. Jak ale ukázaly jejich poslední kroky, o Lisabonskou smlouvu a její obsah tu vůbec nejde.

U ústavního soudu dnes podávají stížnost proti nedávno schválenému zákonu o takzvaném „vázanému mandátu“, který s Lisabonskou smlouvou souvisí. Vázaný mandát zjednodušeně řečeno umožňuje národnímu parlamentu úkolovat českou vládu při celoevropských vyjednáváních. Pokud by se vedly třeba hypotetické debaty o plánu zvýšit v celé Evropě daně, můžou poslanci a senátoři vládu zavázat, aby v debatách zastávala konkrétní postoj – třeba daně vůbec nezvyšovat. Souhlas obou komor parlamentu je nově potřeba také k přenosu národních pravomocí na EU.

Přijmout zákon o vázaném mandátu doporučil Ústavní soud poté, co na Lisabonskou smlouvu podal stížnost prezident Václav Klaus. Smlouva skutečně zbavuje v určitých oblastech Česko suverenity; vázaný mandát má proto zajistit, aby přesto měli členové národních parlamentů kontrolu nad tím, co se v EU děje a vyjednává.

Proč tedy zákon teď senátoři napadají? Údajně se jim nelíbí, že na zavázání vlády stačí prostá většina poslanců a senátorů. Podle nich to ale má být většina ústavní.

Problém je ale v tom, že kromě Jaroslava Kubery nikdo ze sedmnácti stěžovatelů nezvedl proti zákonu ruku, když se v senátu schvaloval. Deset z nich naopak hlasovalo pro. Je otázka, jak s jejich stížností Ústavní soud naloží – k jejímu projednávání se může dostat také až za rok. Ze strany senátorů se každopádně jedná o zdržovací taktiku a vytváření dojmu, že s Lisabonskou smlouvou jsou prostě problémy všelijakého druhu.

S jejich předchozími stanovisky, že nechtějí ratifikaci Lisabonské smlouvy nijak zdržovat, je to každopádně v zásadním rozporu. Stížnost proti smlouvě k Ústavnímu soudu mohli podat už dávno a ten už dávno mohl pracovat na jejím posuzování.

Čím dříve se do toho ale ústavní soudci pustí, tím dříve přijde potvrzení, že smlouva protiústavní není. Možnost, že by soudci negovali svoje dřívější rozhodnutí, když proti smlouvě podal stížnost prezident Klaus, je málo pravděpodobná. A senátorům jde zjevně o to, konečné rozhodnutí co nejvíce prodlužovat.

Zatím nevíme, jakého plánu je tahle zdržovací taktika součástí. Víme jen to, že pokud zásluhou Čechů deset let vyjednávaný a za neskutečných komplikací schvalovaný evropský dokument padne, Evropské země budou jen těžko hledat vůli k novému dohadování. A Češi ještě prohloubí svou image potížistů, které je nejlepší držet si co nejdále od těla.

Nebýt stále agresivnějšího Ruska na východ od našich hranic, mohli bychom nad tím mávnout rukou. Jenomže jak už dlouho víme, Rusové jsou hluboce přesvědčeni, že naše země se ocitla ve sféře západních demokracií vlastně omylem. A stále zřetelněji dávají najevo, že hodlají tento omyl co nejdříve napravit.