Češi konečně před tribunálem
Český právní systém je křehká věc a nerozumí si s každým nápadem zvenčí. Lisabonskou smlouvu zřejmě nějak přežije, hůř to ale do včerejška vypadalo se smlouvou o přistoupení Česka k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Co na tom, že politici jí připravovali cestu přes osm let a nakonec jí schválila sněmovna i senát. Prezident Václav Klaus dokument podepsat nechtěl – prý kvůli „vážným právním nesrovnalostem“. Češi tak zůstávali posledním členem EU a jedním z mála států Evropy, který k tribunálu navzdory časté kritice nepřistoupil.
Kam se ony právní nesrovnalosti po tři čtvrtě roce váhání poděly se už asi z hradu nedozvíme, jisté je, že prezident včera smlouvu podepsal. Je to úlevná zpráva. Země se zpožděním přistupuje k projektu, který si během pár let dokázal získat mezinárodní respekt a také rozptýlit značnou část obav z počátečních dnů. Vznikal za velkého odporu Spojených států, které prorokovaly, že se stane nástrojem pronásledování jejich vojáků ve světě. Prezident George Bush proti Mezinárodnímu trestnímu soudu postupoval velmi nevybíravě, například vydíráním a zastavováním rozvojové pomoci zemím, které se k němu připojily.
Tahle atmosféra v Česku zrodila váhání a nechuť k tribunálu přistoupit. Komunisté byli proti automaticky, ratifikaci ale brzdila také konzervativnější část pravice – s hlavním argumentem, že si podpisem rozhněváme USA. Byl to značně submisivní postoj, ale v době Bushových výhružek měl alespoň jistou logiku.
Pak se ale americký prezident uklidnil, začal s tribunálem velmi opatrně spolupracovat (například v kauze Darfúru) a haagští žalobci dokázali, že v politicky snadno zneužitelných případech (americká část v Iráku) hodlají postupovat uvážlivě. Česká nechuť ovšem přežívala. Argumenty, že naše občany a ústavní činitele nelze jen tak vydat do zahraničí, působily v situaci, kdy se do rukou mezinárodních soudců vydával francouzský prezident nebo britský premiér, přinejmenším komicky.
V odkládané smlouvě o tribunálu bezpochyby ožíval jeden z nejpozoruhodnějších fenoménů české politiky – strach o národní suverenitu. Hlavním specifikem této abstraktní kategorie je, že jí zatím nikdo nedokázal pořádně definovat. Vstupuje do hry zcela iracionálně, jako emotivní politická veličina, využívaná jak se komu zrovna hodí.
Možná, že prezident Klaus, který nedávno překvapil své kritiky krotkým přístupem k závěru českého předsednictví, opravdu zmoudřel. Možná mu jen došlo, že nepodepsat úmluvu o tribunálu zcela bez argumentů není dlouhodobě udržitelné. Každopádně představa, že i on může být nyní teoreticky souzen v Haagu za zločiny proti lidskosti (ne že bychom mu to přáli), dodává běžnému občanovi pocit jisté – nebojme se toho slova – suverenity.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
