„Buď je zastavíme, nebo ony zastaví nás,“ prohlásil na adresu klimatických změn generální tajemník OSN António Guterres na úvod celosvětového summitu, který v pondělí začal v Glasgow ve Skotsku. Dodal, že si nečinností a otálením „kopeme vlastní hroby“.
Podle zástupce hostitelské země, britského premiéra Borise Johnsona, k řešení problému zbývá zoufale málo času - na pomyslných hodinách je již „minuta před půlnocí“. Přesto summit reálně slibuje spíše drobné posuny v nesmírně komplikovaných mezinárodních jednáních než zásadní průlom. Ten se nemůže odehrát během pouhých čtrnácti dní trvání této každoroční akce.
Malé ambice
Koncem roku 2015 se státy v Paříži dohodly, že se pokusíme zabránit tomu, aby globální teplota vzrostla o více než 1,5 stupně Celsia oproti předprůmyslové éře. Jednotlivé země pak předložily dobrovolné závazky, jakou „troškou do mlýna“ k tomu samy přispějí - ty však v součtu ke splnění cíle nestačily. Nejpozději do summitu v Glasgow proto měly být plány zpřísněny. To se ale nestalo: v součtu záměry jednotlivých zemí stále vedou k oteplení planety o 2,7 stupně Celsia, což katastrofálním dopadům klimatických změn nezabrání.
O tom, co si s touto mezerou počít, se bude na summitu samozřejmě jednat. Velcí producenti emisí jako Čína, Spojené státy, Evropská unie nebo Austrálie jsou pod tlakem, aby do dvou let předložili nové, tvrdší plány, jak vypouštění skleníkových plynů omezí. Je to reálné?
Například Evropská unie nedávno zpřísnila svůj cíl pro rok 2030 (chce snížit do té doby emise o 55 procent oproti roku 1990, tedy asi o 40 procent oproti současnosti). Vyjednat toto zpřísnění ovšem trvalo léta, a stěží si proto lze představit, že Unie teď bude tento plán znovu měnit. Mohla by ale slíbit třeba rychlejší snižování emisí po tomto datu a jasnější strategii, jak dosáhnout splnění dalšího svého cíle – být do roku 2050 uhlíkově neutrální.
Pokud summit přiměje nejdůležitější ekonomiky světa k tomu, aby slíbily, že do dvou let přijdou s novými, přísnějšími strategiemi, bude to posun správným směrem a politici to jistě prohlásí za vítězství. Jenže jak jsme už řekli_ tohle mělo být hotové už letos, respektive loni, protože summit v Glasgow byl kvůli covidu o rok odložen.
Půjde tedy jen o revitalizaci starších slibů. A v tomto kontextu nejsou slova o pouhé minutě zbývající do půlnoci nadnesená - pokračování současných trendů totiž povede k růstu emisí o 16 procent do roku 2030, zatímco splnění cíle dohody z Paříže by podle Programu OSN pro životní prostředí UNEP vyžadovalo v tomto časovém horizontu naopak jejich výrazný pokles.
Uhlí, metan, transparentnost
Zmíněné drobnější posuny, jichž by se v Glasgow mohlo dosáhnout, se mohou se týkat například uhlí. Nejvyspělejší ekonomiky světa se minulý víkend na summitu G20 zavázaly, že ukončí financování uhelného průmyslu v zahraničí, ale nepřijaly žádný závazek, dokdy skončí s uhlím samy. Je to ústupek zemím, které na uhlí ve velké míře závisejí, jako je Čína a Indie. Nelze nicméně vyloučit, že v Glasgow některé vlády přece jen oznámí datum, dokdy se chtějí tohoto fosilního paliva samy zbavit.
Jednat se bude také o omezení emisí metanu, skleníkového plynu, který ovlivňuje klima až osmdesátkrát více než často diskutovaný oxid uhličitý. Spojené státy a Evropská unie se nedávno zavázaly, že omezí emise metanu o 30 procent. Kdyby se podařilo získat k podobnému kroku ostatní země, byl by to velký posun.
Řada současných plánů předložených v rámci pařížské dohody totiž nestačí i proto, že neobsahují žádné okamžité kroky, ale vztahují se až ke vzdáleným časovým horizontům po roce 2030. Snížení emisí metanu by takovou okamžitou akci mohlo představovat.¨
Dlouhodobě sporným bodem klimatických jednání je také mezinárodní obchod s uhlíkovými kredity. Stát se by mohl „vykoupit“ z omezování vlastních emisí tím, že zaplatí jiné zemi, která emise naopak dokáže snížit nad rámec vlastních cílů a závazků. Vyjednávání, jak by takové trhy mohly vypadat, se ale potýká například s otázkou, jak se vyhnout tomu, aby si ušetřené emise započítal prodávající i kupující.
Další spornou otázkou je, co vlastně znamená snížit emise „nad rámec vlastních závazků“ - a nakolik to povede k různým fintám. „Chytrá“ země, která předloží v porovnání se svými skutečnými možnostmi jen slabý závazek, vydělá - ostatní jí budou platit za emise, které by nejspíš ušetřila stejně.
Podobných pastí je v mezinárodní klimatické debatě řada. Týkají se například i ověřování toho, jak státy své závazky plní. Mezinárodní kontroly již dávno probíhají ve vyspělých zemích, mnohé rozvojové státy jich zatím byly ušetřeny. To se teď má měnit, což je předmětem sporů. Problém jsou také finance pro chudší státy na transformaci ekonomik, které se stále nedaří shromáždit v dostatečném množství.
Summit v Glasgow zkrátka nezpůsobí revoluci, ale spíše drobný pokrok. Nakolik jeho výsledky přibrzdí klimatickou změnu, není jasné, ale stačit to každopádně nebude a řada nutných kroků se odsune do budoucna.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
