Biden Afgháncům: Můžete si za to sami

Nejdříve rychlé opakování z terminologie. Strategie je dlouhodobý záměr, pečlivě stanovený a promyšlený cíl snažení. Taktika je konkrétní postup, jak tohoto cíle dosáhnout. Proč si to připomínáme? Protože právě spor mezi strategií a taktikou v Afghánistánu je v jádru diskuze, která se od nedělního překvapivého pádu Kábulu vede ve Spojených státech (a jinde) o interpretaci celé dějinné události.

Joe Biden vystoupil den po pádu afghánského hlavního města do rukou Tálibánu s nepochybně brilantně sepsaným projevem, v němž se snažil celou pozornost přesunout na strategii. Spojené státy a jejich spojenci tak či onak chtěli či vlastně museli z Afghánistánu odejít, jednoduše proto, že jsou tam dvacet let, dvacet. Celou tu dobu lijí do vzdálené asijské země velké peníze a mladí lidé v uniformách tam ztrácejí životy - v případě Spojených států se jedná o zhruba 2500 padlých vojáků, o zraněných nemluvě. Tohle nemůže trvat věčně, přišel čas, aby afghánská vláda a armáda převzala sama odpovědnost. Američané ji se spojenci vybavili a vycvičili, teď je řada na nich. V této logice se náhle bleskurychlé zhroucení afghánkého státu jeví vlastně paradoxně jako potvrzení správného strategického záměru zemi opustit: Afghánci zjevně nejsou ochotni vzít osud do vlastních rukou a bránit se. Proč tedy dále zůstávat, o co se vlastně snažit? A jak dlouho ještě? Ano, odchod jistě mohl vypadat lépe, to ale není to podstatné. Naše strategie je správná, američtí muži a ženy v uniformách se vrací domů, peníze teď bude možné nasměrovat a úsilí napnout jiným směrem.

Během úterka se alespoň ve světě komentátorů a expertů zdálo, že právě tento „strategický“ pohled na věc začíná převažovat. Američané a NATO odchází, jelikož Afghánci vlastně promarnili dvacetiletou historickou příležitost. Názor vystihl třeba letitý komentátorský obránce vlád Baracka Obamy a teď Joea Bidena Thomas Freedman, když ve svém pravidelném sloupku v deníku The New York Times vysvětlil, že se na události na Blízkém východě a ve střední Asii naučil dívat s rozvahou. Důležité podle něj není, co se děje nyní (pád Kábulu), dokonce ani, co se stane zítra. O všem rozhodne teprve to, co se stane pozítří. V našem případě, jak Tálibán vlastně dokáže spravovat stát, jak moc bude narážet na mezinárodní vliv a moc Spojených států v zemích, se kterými musí spolupracovat, jak zajistí ekonomický chod země, zda se náhodou afghánská společnost za dvě desetiletí neproměnila natolik, že ovládat ji tak pevnou rukou, jako když na přelomu tisíciletí Tálibán poprve třímal otěže moci, už ani nebude možné. Friedman připomíná, že když Bushovy Spojené státy útočily v roce 2001 na Tálibán, neexistovaly ještě iPhony, o sociálních sítích nemluvě. Nechají se skutečně zotročit ženy, které už vlastně burku nikdy ani neměly na sobě, zato mají za sebou léta školní docházky?

V dlouhodobém, strategickém pohledu se tak může ukázat, že Biden udělal něco náramně chytrého a prozíravého. Otázka je, jestli to americkou veřejnost - a tudíž americké voliče - bude takhle racionálně a v historické perspektivě zajímat.

Protože záměr má nepochybně vážné taktické trhliny. Nejde přitom jenom o to, jak celá věc vypadá, totiž velmi málo jako naplnění pečlivě promyšleného strategického plánu a zároveň hodně jako chaotický a neplánovaný útěk. Důležité je, co to o celém válečném managementu vypovídá. A jak hodiny běží, objevují se další a další otázky, které Bidenův racionálně strategický výklad událostí nepříjemně narušují.

Například se ukazuje, že Spojené státy chtějí ze země evakuovat desítky tisíc místních spolupracovníků. Že v tuto chvíli mají v Afghánistánu dokonce stále tisíce Američanů, třeba podnikatelů. V tom případě ovšem bude nutné vysvětlit, proč vláda nejdříve neprovedla postupnou evakuaci civilistů, než se pustila do náhlého stahování armádních jednotek. Biden se problému ve svém projevu věnoval, když tvrdil, že mnozí Afghánci odejít nechtěli, že stále věřili v budoucnost demokratického režimu. „Někteří z Afghánců nechtěli odejít dříve, stále doufali ve svou zemi,“ prohlásil Biden doslova. Agentura Reuters (rozhodně nikoliv zaujaté médium) nicméně dnes reportuje o reakci organizací snažících se zprostředkovat odchod afghánských spolupracovníků, a ty v podstatě nemohou věřit vlastním uším. „Tahle slova z Bílého domu mi zní extrémně, extrémně děsivě,“ cituje Reuters ředitelku Mezinárodního projektu pro pomoc uprchlíkům s tím, že mnozí Afghánci čekali na víza celé roky. „Naznačovat, že Afghánci nehledali zoufale útočiště ve Spojených státech naprosto neodpovídá naší zkušenosti,“ dodává její kolegyně z Luteránské imigrační a uprchlické služby Krish O’Mara Vignarajah (která dříve působila jako ředitelka politického odboru první dámy Michelle Obama). Ta pak dodává, že někteří tlumočníci pracující pro Američany byli zabiti právě v posledních měsících, zatímco marně čekali na americká víza.

Na povrch vyplouvají a budou samozřejmě vyplouvat další fakta, která se budou muset vysvětlit. Pořad BBC Newsweek přichází například z tvrzením opřeným o dva nezávislé zdroje, podle nějž afghánské jednotky nikdy neměly ve zbrani 300 000 vojáků, ale spíše 50000 - což by lépe vysvětlovalo lehkost, z jakou se režim zhroutil (v tom případě by vlastně Tálibán měl početní převahu). Na nízký počet vojáků údajně upozorňoval i afghánský ministr obrany. BBC se ptala Bílého domu, zda měl tuto informaci k dispozici prezident a nedostala žádnou odpověď.

V každém případě nad celou situací visí otázka, jak je možné, že se americké velení, zpravodajské služby a experti tak zásadně spletli v odhadu situace - nebo zda zásadně nesprávně informovali veřejnost. A pochybnosti naznačující chaos v amerických řadách pak nejen ničí obraz americké moci v očích světa, ale také otevírají dveře drtivé kritice ze strany trumpistických populistů. Bývalý prezident ani jeho dvojka, víceprezident Mike Pence, nelení ve snaze přenést plnou váhu průšvihu na ramena současného šéfa Bílého domu. Jejich pohled je samozřejmě plně taktický. Na odchodu, strategickém cíli, se totiž s Bidenem shodnou, Trump ve včerejším rozhovoru pro FoxNews dokonce prohlásil, že „Bushově rodině se to nebude líbit, ale rozhodnutí o invazi do Afghánistánu bylo nejhorším rozhodnutím v dějinách USA“. Zároveň ale líčí současnou administrativu jako neschopnou vedení země a rychle rozšiřují pochyby o její způsobilosti na další otázky. „Biden, podívejte se, co udělal s naší jižní hranicí,“ odkázal na tamní rekordní čísla migrantů. „Afghánistán je jako jižní hranice, ale provedení je ještě horší. Nikdo nezvládal jižní hranici hůř než on a Afghánistán je to samé,“ tvrdil ve volbách poražený ex-prezident a rychle nastínil, že on, který „dokázal snížit počet jednotek z 20000 na 2500“ by nejdříve evakuoval všechny potřebné a pak teprve armádu. Před pár dny by Trumpovo vychloubání vlastní kompetencí po zkušenostech z jeho vládou nikdo nebral vážně. Teď už situace není tak jednoznačná.

Který pohled tedy zvítězí, strategický a dlouhodobý, nebo naopak chaotické obrazy přicházející z Kábulu? To se samozřejmě ukáže časem, ve Friedmanově „pozítří“. Je nicméně dobré ještě připomenout, že i strategie může dostat v dlouhodobé perspektivě své trhliny. Třeba pokud islamističtí teroristé skutečně časem obnoví svá výcviková střediska na území Afghánistánu a začnou odtamtud útočit na západní cíle.