Nepochyboval jsem, že není lepší novinář v této zemi
 
Bez-n%C3%A1zvu-4
Autor: Ludvík Hradilek

Myslím si, že jestli někdo zná skutečně dobře českou společnost, pak je to Ivan Lamper. Zná ji natolik dobře, že být českou společností, krčil bych se v koutě hanbou a prosil bych každou hodinu, tedy dobře, každý týden, kdy Ivan Lamper chystá pro poslední stranu Respektu další registrace mých skutků, ať už mě nechá, ať už mě nemučí, ať už mě tak nesleduje, ať už mě tak nepozoruje, zkrátka ať mě nechá být, že za tu námahu a energii nestojím, protože stejně se mnou nic nezmůže. Já, tedy ta společnost, už jsem prostě taková, taková trochu mrcha nevychovaná, vulgární a zkorumpovaná, latentně fašistická a totalitářská, netolerantní a někdy i otevřeně rasistická, nevzdělaná a často primitivní a násilnická, nevděčná, nečestná a zákeřná, potvora se sklonem k falši, podvádění a zradě.

Ivan Lamper
editor
Ano, vlastně je zázrak, že stále jaksi existuju v relativně únosné podobě, že jsem se nezhroutila, nezničila se svou proradností a perfiditou, svou neschopností se sebou něco udělat, být konečně k něčemu dobrá, něčemu se naučit, poučit se z těch strašných přehmatů a chyb, které jsem navršila jednu za druhou, tedy civilizovat se konečně. Vždyť kdy jindy jsem k tomu měla mít – mluvím stále za tu společnost - příležitost než v těch vlastně docela šťastných letech, kdy mi spadla do klína svoboda a s ní i demokracie, se kterými jako bych si nevěděla vlastně rady, ba o ně moc nestála, někdy jimi snad i pohrdala nebo je přímo odmítala, ale spíš k nim byla lhostejná a nevšímavá, vlastně si ani nevšimla, že tady pořád ještě je.

Reklama
Reklama

Až jednou demokracie a svoboda třeba nebude, a nemusí to být ani za dlouho, třeba mi ani nedojde, že se to stalo. Protože lhostejnost, to je vlastně moje nejsilnější vlastnost, já jsem tak lhostejná, že je mi úplně buřt, tedy úplně jedno, kdo si co žvaní a píše, natož nějaký Lamper z Respektu, pisálek jeden, což musí být, jak říká můj prezident Zeman buď prostitutka, nebo kurvička a v každém případě hlupák… Protože on to ví, on, Miloš Zeman je kvintesencí této země a plod jejího ustrojení. Spolu s Václavem Klausem nejčastější hrdina dvaadvacet let vznikající týdenní kroniky polistopadové české, první roky ještě i československé společnosti…

Klovající orel Ivan Lamper

Byl jsem v devadesátých letech nějakou dobu, více méně šťastných šest let, redaktorem Respektu, toho dítěte vervy a zápalu Ivana Lampera. Nejsem však historikem toho časopisu a nepatřil jsem ani k úzkém kruhu Ivanových přátel, s kterými časopis v prvních měsících roku 1990 zakládal, respektive ho budoval z disidentských a samizdatových základů.

Ivan patří k těm lidem, kteří jsou hotoví už jaksi s koncem dětství.

Tweetni to

Ivan byl o několik rozhodujících let starší a především neskonale zralejší a ostřílenější – vlastně myslím, že Ivan patří k těm lidem, kteří jsou hotoví už jaksi s koncem dětství (pokud u nich tato fáze vůbec nastane) a pak se vlastně ani nemusí moc měnit, jen se přitesávají a tvrdnou. Znal jsem ho ovšem už před listopadem 89 od vidění, věděl jsem, že spolupracuje s Jáchymem Topolem a Viktorem Karlíkem na Revolver Revue, tom asi nejlepším, co na sklonku 80. let v samizdatu vznikalo, věděl jsem, že je ze Zlína a zná se se Stanislavem Devátým a také jsem slyšel, že je radikál a že je připravený do toho jít, tedy do střetu, do nějaké formy guerilly se vší tvrdostí – nyní vím, že Ivan je přesvědčený gándhíovec a byl jím nejspíš už tehdy, což se s tou guerillou nevylučuje.

Bez-n%C3%A1zvu-9-500x338

Ani fyzicky nešlo Ivana přehlédnout a nezapamatovat si ho: ostrý pohled, ostré rysy, ostrá gesta, image intelektuála z dolů a fabriky, asketa vždy stylově vyladěný, brýle s černou obroučkou, na krátko ostříhané vlasy. V prostředí spíše undergroundově rozevlátém, spíše vlasatém a hedonisticky založeném, byl Lamper vzácným úkazem, jako by geometricky či kubisticky vytvarovaným artefaktem s ostrými hranami a jasnými konturami; napíšu ještě, že takhle - i díky těm brýlím - jsem si představoval Jiřího Koláře v 50. a 60. letech, klovajícího orla, diskutéra, pregnantně a přesně uvažujícího a formulujícího, který nikomu nedaruje nic zadarmo.

Podivínství lidí v Respektu spočívalo v ochotě jít do věcí naplno, odsunout své osobní zájmy, ba i potřeby, spokojit se s podstatně nižším platem než v jiných médiích a smířit se s tím, že něco jako pracovní doba neexistuje.

Tweetni to

Já jsem přišel do Respektu ovšem až v roce 1994, to už to byl zaběhnutý a dobře šlapající stroj, tedy to není přesné, spíš bicykl čili kolo, obsazené samými individualisty, někdy i svérázného typu a zaměření, ostatně jiný člověk než poněkud podivínského založení by v Respektu ani být nemohl. To podivínství ovšem spočívalo v ochotě jít do věcí naplno, odsunout své osobní zájmy, ba i potřeby, spokojit se s podstatně nižším platem než v jiných médiích, smířit se s jistým spartánstvím a s tím, že hulit tam bude vždy a všude každý (tehdy myslím kouřil i Ivan) a že něco jako pracovní doba neexistuje.

Byly to však na druhé straně časy předinternetové a Respekt byl týdeník, takže času bylo relativně dost, pohltily ho však nekonečné diskuse vedené v redakci a s přibližujícím se večerem v blízkých a podobně začouzených hospodách: když redakce byla na Sokolské, byla to nonstop hospoda U Havrana, když jsme se přestěhovali do Křemencové chodili jsme nikoli naproti ke Flekům, nýbrž do potemnělého a propolysem prosáklého baru U Včelařů, zařízení Českého svazu včelařů. Ivan se tam stavoval však spíše výjimečně. Pro něj bylo hospodské kecání myslím ztrátu času. A také si myslím, že v jeho přítomnosti ani moc tlachat a žvanit nešlo.

Editor of the Year 1991 dle World Press Review

Screenshot-2014-10-17-12.39.44

Už jsem bohužel nezažil ty časy přeměny disidenstko-samizdatového chaosu v první solidní porevoluční zpravodajský a politicko kulturní časopis. Vím, že Ivan tam měl hlavní roli a dovedu si i představit jakou. Byly to doby ryzího entuziasmu, ale i chvil, kdy, jak jsem slyšel vyprávět, Ivan řádil tak, že muži se chvěli s hlavou v dlaních a těch pár příslušnic slabšího pohlaví (Respekt byl dlouho výrazně maskulinní záležitostí) plakaly či se zavíraly na toaletě. Toto už v polovině 90. let polevilo, Ivan Lamper se někdy v té době odstěhoval na Vysočinu a do pražské redakce jezdil na několik dní jednou za dva týdny.

Bez-n%C3%A1zvu-2
Autor: Ludvík Hradilek

Vždy bylo poznat, když je v redakci: to tam bylo jaksi větší napětí, všichni se tvářili jaksi odpovědněji, rukopisy se odevzdávaly včas, redaktoři měli pocity jako před těžkou zkouškou. Ivan pracoval obvykle doma, na venkově, a rukopisy editoval na dálku, dlouho přes fax a telefon, který klidně mohl s nešťastným redaktorem trvat i dvě hodiny, třeba i déle. Ivanova metoda redigování byla taková, že autor článku, odhodlaný zpočátku vzdorovat a stát si za svým se v průběhu hovoru s Ivanem proměňoval až se nakonec zcela ztotožňoval s jeho názorem, byť mohl být na začátku protikladný, takže i článek se v průběhu redigování celý proměnil, přičemž domnělý autor měl na konci radost, jak hezky a výstižně ho sám napsal.

Nikdo neměl při debatě o čemkoli podstatném tolik energie jako Ivan, nikdo neargumentoval tak přesvědčivě a tak výstižně.

Tweetni to

Jedno jsem v té době nechápal. Proč Ivan nepíše sám. Nepochyboval jsem – a vůbec jsem v tom nebyl jediný – že není lepší novinář v této zemi, není člověk, který by byl schopen tak přesně vyhmátnout jádro věci, uchopit ho v jeho podstatě a výstižně vyložit. Nikdo neměl při debatě o čemkoli v téhle zemi podstatném tolik energie jako Ivan, nikdo neargumentoval tak přesvědčivě a tak výstižně jako tenhle klovající orel v brýlích s výrazně černými obroučkami. Když jsme seděli kolem redakčního stolu a poslouchali přesně formulované Lamperovy věty, obvykle někdo nakonec řekl: „Tak to, proboha, Ivane napiš! Nikdo to nenapíše tak dobře jako ty!“ Ivan se podíval jako když po něm chceme něco nemožného, zakroutil hlavou a řekl:„Ne to musí napsat někdo jiný. Já ne.“

Ivan-Lamper_foto_Ludvik_Hradilek-e1416588064824
Autor: Ludvík Hradilek

Bylo to Ivanovo rozhodnutí, které nejspíš souviselo s tím, že pro něj byl důležitější časopis jako celek, tedy komplexnost jeho formy a obsahu, který by v ideálním případě sepsal celý sám, ale protože to objektivně nešlo, ustoupil do role toho, kdo ho dává dohromady, kdo mu určuje směr a kdo za něj za celý ručí. To by v případě, kdyby psal jednotlivé texty, ať již reportáže nebo komentáře, zvládl by jistě obojí, nemohl. V tomhle byly jeho nároky absolutní.

22 let rubriky Minulý týden

A absolutní – ve smyslu mravním, etickém a lidském - byly a jsou i jeho nároky na společnost. Způsob, jakým ji sledoval, je přitom v zajímavém rozporu s jeho jednoznačnou angažovaností. A zároveň se s ní doplňuje. Ve své každotýdenní rubrice Minulý týden ji totiž nekomentuje, nekritizuje, nenapomíná. Jen ji svým přesným způsobem bere za slovo. Monitoruje její skutky, věci důležité i bizarní, cituje výroky podstatné i kuriozní. Spolu s kongeniálními ilustracemi Pavla Reisenauera, ji nastavuje zrcadlo, které nemůže nebýt satirické. Je to satira na ostří nože, ale nikdy v ní nepadají rány pod pás, nikdy není záludná, potměšilá nebo nečestná a vlastně ne každý ji jako satiru pozná. Je to anatomická satira, vivisekce, při které tuhne úsměv. Jako postavy na nekonečném a nikdy nekončícím orloji se v něm otáčejí figury české existence, postavy politiků, šíbrů, podvodníků, gaunerů, zločinců, rasistů, sexistů, bláznů, šílenců a psychopatů, lidí všeho druhu, také ovšem lidí poctivých, zajímavých, vynikajících nebo jen takových, kteří se k něčemu důležitému přichomýtli.

Bez-n%C3%A1zvu-19
Autor: Ludvík Hradilek

Důležité místo tu mají houbaři jako, vedle temných nimrodů, na které má vegetarián Lamper spadeno, lepší alternativa české existence. Ta je pro něj nevyčerpatelným zdrojem mírných nadějí, ale mnohem větších obav a skepse, která je někdy tak veliká a tak odůvodněná, že se člověk musí bránit před úplným zhnusením a zoufalstvím. Způsob, jak nad ní, tedy nad českou společností úplně nezlomit hůl, přitom není pro člověka, který ji tak dobře pozorně sleduje, snadný. Myslím, že jedinou metodou, jak to lze učinit, je udržet si schopnost na ni hledět se směsicí klidu, nadhledu a úžasu. Člověk nemusí být fatalista ani zoufalec, aby neztratil naději, že houby příští rok zase porostou, myslivci si najdou jinou zábavu než masakrovat nevinnou zvěř a česká společnost bude slušná a ve své většině čestná, kultivovaná a s citem pro vkus, míru a spravedlnost. Tato naděje je samozřejmě velmi slabá, ale na to jsme si už zvykli. A Ivana Lampera podezírám, že jinou by si už ani společnost nedovedl představit. Na to ji zná moc dobře. Proč by to ale nebýt té naděje všechno pořád dělal? Asi kvůli ní.

Rozhovor s Ivanem Lamperem: Nebýt toho taxikáře, Respekt by nevznikl >>

--

Text Jiřího Peňáse (Lidové noviny) vyšel v programovém materiálu Národního divadla k inscenaci Národního divadla Po sametu. Publikujeme ho se svolením autora i ND.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte