0:00
0:00
Zkumavka17. 3. 20113 minuty

Výkonný a přizpůsobivý

Astronaut

Je to snímek z chladného pobřeží Anglie, který nedávno otiskl i Respekt: v popředí bazén se sterilně čistou, světle modrou vodou a jedním způsobným plavcem, kolem jsou rozestavěna úpravná bílá lehátka. Hned za tím, téměř bez přechodu, se prostírá divoká mořská hladina, tmavá a rozbouřená, nad ní dešťové mraky, v dálce pusté kopcovité pobřeží.

Autor dnešní zkumavky nechce snímky britského fotografa Martina Parra v galerii DOX nějak závazně interpretovat, nabízí jen volný proud myšlenek a asociací, které mu na výstavě táhly hlavou: Není pořádek, komfort a zábava civilizace pouhým klamem, který se odehrává na samé hranici nelítostného světa přírodních sil? Pohlédneme-li přes tuto hranici, jak se pak ještě můžeme radovat z kratochvílí všedního dne? Žaludek se musí sevřít strachem každému, komu se ten pohled naskytne. Ve tři odpoledne si ještě dopřáváme nervózní plavání v opuštěném bazénu pod kalnou oblohou, ale už ve čtyři si drsný svět tam venku pro nás přijde a pohltí nás.

↓ INZERCE

Jenže, jak naznačují snímky Martina Parra z cyklů Last Resort (Poslední útočiště) Small World (Malý svět), podobný neklid není zrovna rozšířeným pocitem. Poslední útočiště ukazuje bezstarostné rekreanty opalující se na betonových molech mezi stavebními stroji, děti hrající si na odpadky zaneřáděném pobřeží, tlačenici v umakartovém plážovém bufetu a podobně. Malý svět zobrazuje hromadnou turistiku: zavádí nás na Akropoli, k egyptským pyramidám či třeba do Alp.

Vidíme šťastně se fotografující organizované výpravy, výletníky, kteří se z bezpečí parkoviště – a třeba i s úctou a obdivem - pozorují mohutné ledovce plné trhlin, navštěvujeme místa, jejichž tajemství a magičnost dávno vzaly za své pod náporem tisíců turistů, suvenýrů, stánků s pohlednicemi a podobně.

Bylo by hloupé se tomu vysmívat, vždyť Martin Parr mohl na svých cestách takto vyfotit kohokoliv z nás. Zajímavé je přemýšlet, jaká budoucnost čeká svět obydlený tak vysoce přizpůsobivým a výkonným živočišným druhem. Ne nutně katastrofa, ale spíše proces, který by se dal nazvat parcelizací a kolonizací. Spokojený život západní střední třídy si většina lidí sice zatím nemůže dopřát, ale jak to bude za sto či dvě stě let? Divokost zanikne nebo bude vytlačena do zcela neobyvatelných regionů. Všude jinde nastoupí pravidla, organizace, řád. I v takovém světě jistě bude možné s radostí žít, ovšem podle pravidel, která by pro nás byla nejspíš dost nepochopitelná. Něco podobného, tedy relativně spokojený, leč nám nesrozumitelný a pro nás nijak přitažlivý život v megaměstě budoucnosti vylíčil Stanislav Lem v románu Návrat z hvězd.

A co dál, poté, co se svět takto promění? Příležitostí je spousta. Tou první je Mars. Člověk to skoro vidí před očima: bazén, v němž mladý plavec usilovně zvyšuje svou fyzickou kondici, a za sklem záhadné rudé pláně, jejichž děsivost byla odkázána do patřičných mezí. Časem možná ani to sklo nebude třeba. Výkonný a přizpůsobivý druh pravděpodobně najde cestu, jak změnit k obrazu svému nejednu planetu. Koneckonců, proč ne? Každá stárnoucí generace se bojí změn a želí odcházejícího světa, ačkoliv většina jejích příslušníků celý život nevědomky usilovně pracovala na příchodu něčeho nového.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].