Strach z genetických stvůr

Do krajnosti dovedenou vizi psychologické války načrtává v jedné ze svých chmurných povídek americký spisovatel Jeff VanderMeer. Vymírající lidstvo vede svůj poslední boj proti stvůrám z genetických laboratoří, které kdysi vytvořilo a které se vymkly kontrole. Stvůry používají zákeřnou zbraň: odřezávají umírajícím vojákům hlavy a připojují je ke svým tělům. Poté s jejich pomocí vyhledávají blízké těchto nešťastníků a působí na ně. A tak je vojín Balzac konfrontován s dosud žijící hlavou své milé v podobě výrůstku na těle obrovského umírajícího masopsa. Chce se pak stvůrám dobrovolně vzdát výměnou za to, že hlava dívky bude i nadále uchována v živoucím stavu spolu s jeho vlastní.

I když se autor genetikou vlastně nezabývá - původ jeho přízraků je skryt v dávné minulosti a zpravidla se o něm nedozvídáme nic bližšího - přece jen tu podvědomý strach z výsledků genetických experimentů pomáhá k navození sugestivní atmosféry. Jde totiž patrně o strach hluboce zakořeněný. Kdyby tomu tak nebylo, neviděli bychom kolem sebe mnohé nelogičnosti.

V pondělním čísle Respektu píšeme o genetických modifikacích v zemědělství a potravinářství. Evropská komise do značné míry vzdává svoji ne příliš úspěšnou snahu regulovat geneticky modifikované plodiny centrálně a chce přesunout právo zákazu tohoto druhu úrody zpět na členské státy. Na řadu aspektů tohoto kroku, který vlastně vůbec nikdo nevítá, přitom nezbylo v textu místo.

Například si lze představit následující situaci: organičtí zemědělci v některé z členských zemí unie, dejme tomu v Portugalsku, kde se nyní – podobně jako v Česku – pěstuje modifikovaná kukuřice odolná proti hmyzím škůdcům, začnou protestovat, že GM plodiny nějakým způsobem kontaminují jejich úrodu, třeba při neopatrném nakládání ve skladu. Portugalsko bude mít podle navrhovaných pravidel možnost pěstování této kukuřice bez dalšího šetření zakázat, i když by náprava třeba nebyla tak složitá. A to už vůbec nehovoříme o tom, že samotný princip kontaminace je scestný: po necelých patnácti letech pěstování modifikovaných plodin víme, že nijak neohrožují zdraví lidí ani zvířat, takže jejich příměs ničemu neškodí.

Strach veřejnosti z GM plodin vede i k dalším podivnostem. Chovatelé dobytka například odmítají krmit geneticky upravenou kukuřicí svá zvířata v obavách, že by pak neprodali jejich maso a mléko. Žádný seriózní biolog si přitom nedokáže představit, proč by měla kukuřice s pozměněnou dědičnou výbavou vadit kravám, natož pak konzumentům jejich masa či mléka. DNA se v trávicím traktu rychle rozloží. A látka, kterou kukuřice produkuje, na savce nepůsobí.
Nemá ale velký smysl nad tím vším naříkat. Iracionální strach je faktor, který je vlastní lidské povaze a je nutné s ním počítat. Koneckonců, bez něj by nás ani tolik nebavilo zmíněnou povídku číst. A to by byla škoda, protože jde o dílko sice plné krve a hrůzy, zároveň však obsahující stopu jisté zvláštní vypjaté poezie.