Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

Objevování světa

Přispívá věda k hlubšímu pochopení světa? A jak moc? Každý by odpověděl jinak, záleží na tom, koho se zeptáme. Otevíráme tímto textem novou webovou rubriku o vědě a civilizaci, kterou budeme psát s kolegou Ondřejem Nezbedou. Snad v ní přispějeme se svojí troškou do mlýna i my, byť chceme psát o všem možném a netvrdíme, že známe nějaké definitivní odpovědi.

O hranicích vědy a poznání (ale i o řadě dalších věcí) se hezky přemýšlí nad knihou Převrácený svět, kterou napsal britský autor fantastických románů Christopher Priest. Hrdina příběhu Hellward Mann žije ve Městě, které se nachází neznámo kde: mělo by být na Zemi, ale něco je špatně, cosi se děje s planetou samou i jinými nebeskými tělesy. Hellward o tom takto hovoří se svou dívkou Viktorií:

„Dobrá,“ (říká Viktorie) „vyprávěj mi o slunci. Proč není nikomu z Města dovoleno se na něj podívat?“
„Nevím.“
„Něco s ním není v pořádku?“
„To si nemyslím… Se sluncem nic není. Ale nevypadá tak, jak jsem si myslel.“
„Je to koule.“
„Ne, není. Nebo se přinejmenším kouli nepodobá.“
„Nuže?“
„Určitě bych ti to neměl říkat.“
„Když jsi začal, tak pokračuj,“ vybídla mě.
„Nemůžeš se na slunce vlastně během dne dívat, je příliš zářivé. Ale při východu nebo při západu na něj lze po několik minut hledět. Podle mne má tvar disku. Ale není to jen disk, jenže neznám slova, kterými bych ten tvar popsal. Uprostřed disku, nahoru a dolů, jsou hroty.“
„Součást slunce?“
„Ano. Trochu jako káča. Ale je obtížné se podívat přesněji, protože slunce září dokonce i v těchto chvílích. Minulou noc jsem vyšel ven a obloha byla bez mraků. Svítil měsíc a měl tentýž tvar. Ale nemohl jsem ho pozorovat podrobněji, protože nebyl v úplňku.“
„Ale to je něco jiného, než nás učili.“
„Vím,“ souhlasil jsem. „Ale je to tak, jak říkám.“

Hellward, který je průzkumníkem, má právo vycházet z Města, jen obtížně se ale vyrovnává s tím, co zjišťuje. Zdá se, že žije na povrchu podivné planety tvaru rotujícího hyperboloidu, kde země stéká od „pólu“, osy otáčení, na jih k „rovníku“. Město se musí neustále pohybovat v protisměru, taženo složitými mechanismy cestuje po kolejích, které jeho obyvatelé trpělivě překládají z místa na místo. Kdyby se zastavilo, pohyb zemského povrchu by jej odnesl na jih, kde by ho roztrhala nesmírná odstředivá síla, která v jižních šířkách vše deformuje a postupně strhává přes okraj obyvatelného světa. Čas se ve Městě měří v mílích a jen někteří vyvolení mají právo přehlédnout celou známou skutečnost.

Snad se celá planeta, nebo přinejmenším Město, propadly před mnoha generacemi do nějakého paralelního vesmíru. Zdá se to být jediným možným vysvětlením, těsně před koncem příběhu se však objevuje jiný, mnohem pravděpodobnější výklad světa. Hellward mu ale na rozdíl od Viktorie nedokáže uvěřit. Je příliš v rozporu s jeho zkušenostmi a pozorováními, které nashromáždil během svých výprav na sever i na jih. Nenachází žádný způsob, jak mezi oběma teoriemi rozsoudit, a k žádnému prozření nedospívá.

Nejsme tak trochu všichni v podobné situaci? V něčem ano a v něčem ne. Věda nás zavádí jen pár kilometrů od města. Řečeno jazykem Priestovy knihy, dokáže na severu zmapovat terén a nabídnout různé možnosti, kudy se ubírat. Na opačné straně pak zkoumá nedávnou minulost, místa, kudy město již prošlo, příliš daleko k jihu ale nedohlédne. Nelze od ní zřejmě čekat, že nám ukáže celou skutečnost. Ale co by nám ji tedy mělo ukázat? Viktorie a další hrdinka knihy Elisabeth mohou využít zkušenosti lidí žijících v zemích daleko za hranicemi Města a na jejich základě postavit správnou teorii světa, či přinejmenším odmítnout tu dosavadní. My nic podobného k dispozici nemáme. Víra je sice mocná věc, ale je to jen víra – kriticky uvažujícímu rozumu může ucelený obraz nabídnout jen stěží.

A tak nezbývá než se ztotožnit s Hellwardovým nepříliš povzbudivým pohledem:

Bez ohledu na cokoliv pokračovalo Město v pomalém pohybu na sever. Občas jsem si udělal čas na jiné záležitosti a snažil se na město, nepatrnou skvrnku na povrchu nepřátelského světa, podívat vlastníma očima. Viděl jsem je jako částečku jednoho vesmíru snažící se přežít ve druhém, jako město plné lidí, přilepené na pětačtyřicetistupňovém svahu, na cestě proti rozběhnuté zemi, tažené na několika tenkých pramenech lana. Vypadalo cizí nejen v tomto světě, ale stále víc i pro mě. Míli za mílí se táhlo kupředu, nenacházejíc, ale ani nehledajíc konečné místo odpočinku.

Závěrem z trochu jiného, méně pesimistického soudku: Není pozoruhodné, že tak zajímavý román s pozoruhodnými filosofickými přesahy může člověk objevit v zapadlé pobočce městské knihovny, v oddíle sci-fi, který milovníci „velké“ literatury často obcházejí pohrdavým obloukem?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].