Co mi řekla Vyšší bytost

Nebyl to skutečný sen, spíše promýšlení věcí na hranici mezi spánkem a bděním, kdy mysl opouští pevnou půdu racionality a bloudí kdesi daleko. V tomto neukotveném stavu mne navštívila Vyšší bytost prozářená světlem – snad anděl, možná ale také posel z jiných sfér ryze materiálních – jiné planety, jiné galaxie či dokonce jiného vesmíru.

„Dostalo se ti zvláštní cti, pozemšťane,“ pravila Bytost. „Jak víš, déle než sto let se u vás vede spor o evoluci a původ života. Darwin versus Wilberforce. Scopes versus stát Tennessee. Behe versus Miller. Dawkins versus veškeré nadpřirozeno…“

„Slyšel jsem o tom,“ odtušil jsem opatrně.

„Zde je Křišťálová koule. Můžeš jí v této věci položit několik otázek.“

„A ona odpoví?“

Bytost na mne káravě pohlédla. „Koule nemluví, jen ukazuje. Budeš-li se ovšem ptát správně, odpovědi se ti dostane. Ale pozor, nevíš předem, kolikrát se můžeš zeptat, tak pečlivě važ každé slovo.“

Hluboce jsem se zamyslel.

„Čas běží,“ napomenula mne netrpělivě Bytost.

Obrátil jsem se tedy na tu věc: „Ukaž mi, ó Koule, ať už jsi předmětem magickým či nějakým superpočítačem, jak by vypadala Země, pokud by se všechny procesy v živé přírodě řídily čistě jen tím, co ve zkratce nazýváme darwinismem.“

V kouli to začalo vířit, rychle v ní rotovaly jakési cáry mlhy, pak se scéna rozjasnila. Objevila se krajina holých skal, bez kouska zeleně či jiné známky života. V několika sterilně vyhlížejících kalužích se zrcadlilo nebe podivně šedohnědé barvy.

„Ha,“ řekl jsem překvapeně. „Mají tedy pravdu ti, co tvrdí, že vše v přírodě pečlivě plánuje Boží mysl?“ Koule se zakabonila a Vyšší bytost káravě poznamenala. „Na tvoji otázku Koule nemůže odpovědět, zemský tvore. Nezapomínej, že jen ukazuje.“

„Ovšem,“ řekl jsem omluvně. „Tedy dobrá: jak by vypadala Země, kdyby vše v přírodě plánovala Boží mysl?“

Na okamžik se v Kouli zatmělo a pak se objevila kouzelně vyhlížející zahrada pulsující životem. Z květu na květ přeletovali pestrobarevní motýli, stádečko gazel se popásalo opodál pod laskavým dohledem několika tygrů, z nichž jeden tišil hlad olizováním nektaru z květů. Pod košatou jabloní seděli muž a žena a drželi se za ruce, zatímco kousek od nich se obrovitý – a evidentně býložravý – tyranosaurus popásal na obrovité přesličce.

„Myslím, že to není úplně ono,“ poznamenala Vyšší bytost, ač bych v tu chvíli přivítal, kdyby se komentářů raději zdržela.

Povzdechl jsem si. Možná je problém někde na samém počátku věků. Nevíme koneckonců, proč a jak se jednoduché molekuly před miliardami let začaly spojovat do nepravděpodobných řetězců, schopných kopírovat sebe sama. Zkusil jsem tedy další otázku: „Jak by vypadala Země, kdyby se vše v přírodě řídilo darwinismem, ovšem nemluvme o počátku – vezměme to až od vzniku prvních bakterií? Do té doby ponechme prostor pro neviditelnou Boží ruku.“

V kouli to zavířilo, ale scéna se nezměnila. Stále jen ty pusté skály bez života.

Napadlo mě, že na to musím jít z jiné strany: „Řekněme v tom případě, že se vše řídí darwinismem, ovšem zahrňme do něj moderní poznatky – epigenetiku, přijetí myšlenky, že buňka může manipulovat se svou dědičnou informací a přizpůsobovat se tak změnám prostředí, genetický drift a podobně…“

V kouli se cosi začalo dít. Na okamžik se na skalách objevil jakýsi zelený mech a obloha zmodrala, ale vzápětí se vše propadlo zpět do původní pustiny. „Bojím se, že Koule si s tvojí otázkou opět neví rady,“ vzdychla Vyšší bytost. „Zkus se ptát přesněji.“

„Všechno zůstává stejné jako v předchozí otázce,“ vypálil jsem rychle, „ale rozšiřme to: Ponechme obecně prostor pro nové poznatky. Možná někdo v budoucnu s Darwinem provede totéž, co provedl Einstein s Newtonem. Teorie, která vznikne, bude však stále ukotvena v racionalitě - bude to vědecká teorie, nikoliv blouznění podobné ‘inteligentnímu plánu‘. Jak bude vypadat Země, kde všechno poběží dle tohoto nového paradigmatu?“ dokončil jsem otázku vyčerpaně.

Koule ztmavla a znovu se rozjasnila. Objevil se les, řeka, několik zvířat celkem pravděpodobného vzhledu. Po modré obloze plula bílá oblaka. Příroda mi připadala o něco chudší než ta skutečná, ale vcelku uvěřitelná.“

„Vidíš,“ otočil jsem se vítězně k Vyšší bytosti. „Odvěká hádanka je rozluštěna.“

„To si myslíš ty,“ ušklíbla se Bytost. „Jsi hloupý, pozemšťane, zapomněl ses znovu zeptat na počátek. Začal jsi ‘vše se řídí…’. Koule to chápe tak, že ať je tou novou vědeckou teorií cokoliv, řídí se tím příroda právě teď. Ale bylo to tak vždycky?”

„Bylo to tak vždycky?“ opakoval jsem mechanicky směrem ke Kouli. „Vypadala by Země stejně, kdyby na počátku života či vesmíru nebyl nutný Boží zásah? Ukaž mi takovou Zemi.“

Koule však ztmavla a už se nerozsvítila.

„Máš smůlu,“ smála se Vyšší bytost. „Vyčerpal jsi limit otázek. Game over. Zůstatkový kredit nula.“

„To je schválnost,“ vztekal jsem se. „Jsem jeden krok od řešení!“

„A tak to i zůstane,“ pravila Bytost. „Ale nezoufej. Ještě nikdo před tebou se nedostal dál. Další možnost je za dva tisíce let.“ Načež popadla Kouli a rozplynula se.

A tak jsem kýženou odpověď nezískal. Možná je to tak nakonec lepší, protože svět by byl bez tajemství a nejednoznačnosti chudší.