Matematik Ian Malcolm viděl osudu do karet: stačilo mu, aby položil vedení dinosauří zoo pár zvídavých otázek, a hned mu bylo jasné, že dříve či později musí v Jurském parku dojít k tragickým událostem. Ač je pouhou postavou sci-fi příběhu, má jeho přístup racionální jádro. Je pozoruhodné, kolik společného mají velké katastrofy od Černobylu přes havárie raketoplánů až po zkázu vrtné plošiny v Mexickém zálivu, k níž došlo letos 20. dubna. Jsou tu jisté osudové symptomy, předzvěst neštěstí.
Především k nim patří do nebe volající ignorování bezpečnostních pravidel: inženýři v Černobylu chtěli urychlit test, který prováděli, a vytáhli z jádra reaktoru 205 kontrolních tyčí, pomocí nichž zle zpomalovat a řídit jadernou reakci. Ponechali jich pouhých šest, ač jim předpisy velely, že tyčí musí v reaktoru zůstat minimálně třicet.
Bohorovnost obsluhy reaktoru se příliš neliší od nedávného přístupu pracovníků firmy British Petroleum (BP) a dalších ropných společností. Ti vůbec nebrali vážně varování, že bezpečnostní ventil, který by v kritické situaci měl uzavřít hlubokomořský vrt, nebude fungovat. V roce 2003 studie placená americkou vládou ukázala, že hydraulicky ovládané čelisti, jejichž úkolem je „překousnout“ vrtné trubky a zabránit uniku látek z hlubin země, jsou na řadě ropných plošin příliš slabé na to, aby přeřízly moderní slitiny, z nichž jsou trubky zhotovené.
Ale nejen to. Ventil (anglicky se mu říká blowout preventer, zamezovač úniku) postrádal také záložní ovládání, které by jej umožnilo na dálku aktivovat i tehdy, pokud se spojení s ventilem přeruší (což se během dubnové havárie vrtné plošiny Deepwater Horizon skutečně stalo). Ne že by na tom záleželo: ventil na dně pod Deepwater Horizon byl beztak už před havárií porouchaný, měl rozbitou hydrauliku, takže by mu žádné záložní ovládání ani silnější čelisti nepomohly. Firma BP ani další společnosti žádný z těchto problémů neřešily.
Dále je tu všeobecná kultura pohrdání opatrností a sklon brát na lehkou váhu veškerá varování. Zpravidla je podmíněna snahou za každou cenu vyhovět nadřízeným a splnit termíny. Náčelník směny v Černobylu Alexander Akimov nechtěl porušit předpisy a bál se nechat reaktor pracovat v nebezpečném a nevyzpytatelném režimu. Jenže tu byl jeho autoritativní šéf, zástupce hlavního inženýra Anatolij Djatlov. A ten velel tyče vytáhnout a v testu pokračovat, aby nedráždil sovětské vedení. Když Akimov našel odvahu se mu vzepřít, bylo už pozdě.
Něco podobného se odehrávalo i před startem raketoplánu Challenger (vybuchl ve stejném roce jako černobylský reaktor). Inženýři tehdy opakovaně varovali před nekvalitním těsněním jednoho z motorů, které může noční mráz na kosmodromu poškodit natolik, že při startu selže. Když se jeden z konstruktérů snažil dosáhnout odkladu startu, dostalo se mu od jeho šéfa zvláštní rady: „Odložte inženýrskou helmu, milý příteli, a nasaďte si manažerský klobouk." Oba byli zaměstnanci subdodavatelské firmy pracující pro NASA, pro niž by odklad startu znamenal finanční problémy.
Také na úniku ropy, který nyní ohrožuje Mexický záliv, se „manažerský klobouk“ podepsal víc než výrazně. Nejen v kauze bezpečnostního ventilu. Úřad, který má v Americe těžbu ropy na starosti – Minerals Management Service, Služba pro minerální zdroje – vůbec nenaslouchal varováním vědců, že těžba je spojena s ekologickými riziky. „Prostě vám nebylo dovoleno, abyste dospěl k závěru, že vrtné práce budou mít dopad (na přírodu),“ řekl listu New York Times jeden z odborníků, kteří pro úřad pracovali. „Když jste zjistil, že je riziko úniku ropy vysoké nebo že může být ohrožen určitý biologický druh, vaše zpráva zmizela v nějakém šuplíku. Pak si našli jiného vědce, který to sepsal znovu.“
Reportéři New York Times také obsáhle popisují neschopnost či neochotu zmíněného úřadu sestavit závazná pravidla a vynutit je, korupci, jíž úředníci nedokázali odolat, a aktivní lobování ze strany BP - firma si například diktovala, jak často mají probíhat inspekce. Šokující poznatky přineslo i dosavadní vyšetřování havárie. Firma BP ani její subdodavatelé vůbec nezkoumali, jak se s případným podmořským únikem vyrovnat, co podniknout, jaké obranné prostředky mají být připravené.
Černobylský vrchní inženýr Djatlov a další šéfové elektrárny nedokázali ani den po výbuchu, kdy se všude povalovaly kusy hořícího grafitu a lidé doslova padali kvůli nemoci z ozáření, uvěřit, že reaktor podlehl naprosté zkáze. Tak silná byla jejich víra v nezničitelnost sovětské techniky. Časem vystřízlivěli, ale pocit, že se „nic nemůže stát“, tím bohužel ze světa nezmizel.
Podrobnosti o těžbě ropy ze dna moří a o havárii vrtné plošiny Deepwater Horizon čtěte v pondělním Respektu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
