Veřejná debata je zuřivá a zlostná, ale Američané se už zase pomalu smiřují s tím, že nejsme všichni stejní

Když tak sleduji vypjaté a polarizované debaty o všem možném, které se v poslední době vedou, říkám si, jak úplně odlišná atmosféra panovala ve Washingtonu v době, kdy jsem začínal svoji profesní kariéru.

Bylo to v roce 1986, v době vrcholu Reaganovy éry, a já byl skromný „reportér-rešeršista“ v časopise The New Republic, což byl tehdy nejžádanější politický magazín v zemi. The New Republic byl levicově orientovaný, ale někteří jeho důležití autoři – Charles Krauthammer, Fred Barnes, Andrew Sullivan – byli přesvědčení konzervativci. Každý týden, na každé redakční schůzi, se zuřivě, ale přátelsky hádali. V tomto ohledu se podobali prezidentu Reaganovi, který nejprve demokraty ostře zkritizoval, a pak pozval předsedu Sněmovny reprezentantů Tipa OʼNeilla do Bílého domu na skleničku.

Tenhle Washington je pryč

Jak jsme se do současné situace dostali? Ve dnech po zavraždění Charlieho Kirka, plných jedu, různí lidé citovali různé statistiky. Viceprezident J. D. Vance tvrdil, že dnes schvaluje politické násilí více lidí na levici než na pravici, což se v Trumpově éře nezdá jako nesmysl, ale záleží hodně na tom, jak tazatel položí otázku. Je však pravda, že v posledních letech bylo spácháno mnohem více násilných činů pravicovými než levicovými aktivisty. (Na tento trend poukazují tři samostatné studie, včetně jedné od pravicového Cato Institutu. Stejný závěr vyplynul i ze studie ministerstva spravedlnosti z roku 2024, ale ministerstvo ji nedávno ze svých webových stránek odstranilo.)