Vzduch zabiják

Je to obrys ve tvaru ryby, která má na levé straně oko a vpravo nahoře tmavě zbarvený flek. Vypadá jako nádor. Jenže to není ryba, ale mapa naší republiky s okem na místě hlavního města a s nápadnou skvrnou tam, kde v reálu leží Ostravsko. Ten „nádor“ mění barvy podle toho, jakou škodlivou látku ve vzduchu zrovna sledujeme. Před několika dny v něm najednou zazářily tečky měst, ve kterých lidé dýchají na sto procentech území rakovinotvorný benzo(a)pyren. Pro tamní obyvatele ale není vůbec jednoduché další takovou zprávu přijmout.

Pozor na salám, milé děti
Děti už nestaví sněhuláka z černého sněhu, na lavičku už se dá sednout, aniž by člověk měl hned tmavé pruhy na kalhotách, a okna stačí umýt několikrát do roka. Takže na (první) pohled je na Ostravsku vlastně dnes už všechno tak, jak má být. Jenže dvanáctiletá Terezka stále kašle. Její rodiče mají ještě v čerstvé paměti dobu, kdy se dusila tak, že museli domů do Petřvaldu u Orlové pravidelně volat záchranku. Před pár lety s ní proto jeli na několik týdnů do lázní a tehdy se děvčátku začalo lépe dýchat. Jenže tehdy byla Lenka Kijonková na mateřské a vzít si dnes dva měsíce dovolené na dceřiny lázně je pro ni naprosto nepředstavitelný luxus.

Zdravotní sestra Kijonková je na ostatně na pokašlávání zvyklá: v zaměstnání v Karviné vidí denně desítky pacientů, kteří nemohou kvůli kašli popadnout dech. Lékaři je všechny vyšetří, vyloučí poruchu srdce a bez komentáře o možných příčinách pošlou dál na plicní. Jenže v době smogu jich v čekárně polovina sedí za týden znovu. „S dětmi k lékaři už raději nechodím, nemá to smysl a člověk je potom akorát zoufalý, že mu nikdo nepomůže,“ říká Lenka Kijonková a dvanáctiletou Terezku a šestiletého Ondřeje alespoň pravidelně otužuje, nakupuje jim vitaminy a z bytu zmizely kvůli roztočům a prachu i všechny koberce. A když je smog, tak doma alespoň inhalují, kloktají teplou vincentku a mokrými prostěradly zvlhčují vzduch. „To můžu sama ovlivnit, se zplodinami z ostravských oceláren prostě nic neudělám,“ říká paní Kijonková, od jejíhož domku jsou komíny největšího znečišťovatele oblasti – firmy ArcelorMittal – vzdáleny vzdušnou čarou jen pár kilometrů.

I paní Kijonková bývala pravidelně nemocná, ale nikdo tomu dříve nevěnoval pozornost. Podle nejnovějších zpráv dýchají ona i její děti téměř všude, kde se pohybují, rakovinotvorné látky. Jenže když se po těchto informacích člověk nepídí, má velkou šanci je minout. A pamětníkům se navíc podobným zvěstem vůbec nechce věřit. Ještě před několika lety byl vzduch nad krajem tak špatný, že to šlo snadno i vidět – na barvě sněhu, na špíně okenních tabulí… A protože tohle zmizelo, má nejen paní Kijonková, ale i její sousedé pocit, že se ovzduší prostě zlepšuje. „Spíše než z rakoviny plic mám strach z rakoviny tlustého střeva, protože jím ráda salámy a podobné potraviny,“ prozrazuje Lenka Kijonková dobrou znalost dietní osvěty v médiích. Její manžel jde mezitím přiložit do kotle.

Celou reportáž si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 8. 11. 2010.