Tři týdny Mongolem

Step se chvěje v horkém vzduchu, ale hory, k nimž se díky Ligdenově terénní toyotě rychle blížíme, stojí pevně. Jsou bledězelené, protože z kamenité země teprve raší první výhonky řídké trávy. Je červen a tady začíná jaro. Když se vůz vyšplhá po prašné cestě do sedla, spatříme skupinu koní. Viděl jsem jich od rána už tisíce, ale pořád se nemůžu nasytit pohledu na jejich svobodnou eleganci. Z jedné kobyly trčí půl mláděte a vypadává z ní na zem právě v okamžiku, kdy projíždíme kolem. „Stůj,“ volám na Ligdena.

Koně jsou z nás nervózní a pohazují hřívami, přibíhají další. Kobyla se vydala rodit sem do kopců, aby byla co nejdále od lidí. Tak to dělají všichni zdejší koně, proto se jen málokomu z Mongolů poštěstí vidět čerstvě narozené hříbě. I šedesátiletý Ligden to vidí poprvé a rozechvěle opakuje: „Jsme svědky zrození nového života.“ Eddie, můj třicetiletý tlumočník, dodává: „Máme velké štěstí. Pro Mongoly je kůň klíčem k životu.“

Matka olizuje černé hříbě, na nebi krouží sup, který čeká na rudou placentu, jež jí trčí z těla. „Nechme je na pokoji,“ zavelí Ligden a nasedáme do auta. Není divu, že koně byli zaskočeni naší přítomností. Ujeli jsme od rána tři sta kilometrů stepí po prašných cestách a nepotkali jediné auto.

Reportáž ze země, kde každý umí jezdit na koni, čtěte v Respektu 27–28/2014