Tak to bysme měli

Čtrnáctiletý Filip předčítá spolužákům pár vět, které právě zplodil po usilovném přemýšlení. Už z prvních slov je zřejmé, že se mu úplně nepodařila shoda podmětu s přísudkem, ale to je teď vedlejší. Jsme na dopolední hodině češtiny v kopřivnické Základní škole Emila Zátopka a místním osmákům ani jejich učiteli dnes rozhodně nejde o pravopis. Filip měl především krátce vylíčit vybranou situaci tak, aby popis čtenáře zaujal a vyvolal emoce. A to se mu i podle uznalého pokyvování dvaceti spolužáků docela povedlo.

„Cédéčka Davida Bowieho často padaly z rádia, na kterém byly naskládané do nestabilního komínu, který dosahoval výšky solidní rozhledny,“ zní Filipův popis místa v jeho bytě. Na textu by se dalo ledacos pilovat, ale to teprve přijde.

Filip a jeho spolužáci jsou totiž zatím v první fázi několikatýdenních příprav na jeden z nejnáročnějších úkolů, který je zatím na základce při hodinách Češtiny čeká: mají popsat byt způsobem, který posluchače jednoznačně vtáhne. „Je to daleko těžší než zachytit nějaký děj,“ upozorňuje učitel Miloš Šlapal kopřivnické osmáky. „A teď jste si vyzkoušeli, co nejvíc pomáhá: zachytit konkrétní detaily, popsat smyslové vjemy nebo vytvořit zajímavá přirovnání. Schovejte si, co jste napsali, budeme s tím příště pracovat,“ dodává během zvonění ohlašujícího začátek přestávky.

Na češtinu mají kopřivničtí osmáci vyhrazené čtyři vyučovací hodiny týdně. Jenom jedna z nich se ale blíží tomu, co si absolvent běžné základní školy představuje pod češtinou, totiž pilování pravopisu a gramatiky. Zbylé tři hodiny připomínají tvůrčí dílny věnované tomu, jak mluvit, psát a číst tak, aby člověk dovedl s ostatními srozumitelně a kultivovaně komunikovat. Celý tenhle koncept, který se postupně prosazuje na českých základních a středních školách, signalizuje zásadní proměnu Čechů v přístupu ke svému rodnému jazyku.

Jak se to řekne?

Tradiční důraz na to, že lidé mají především mluvit a psát tak, jak jim to diktují pravidla spisovné češtiny, se postupně stává minulostí. Statistická data, která v posledních dvaceti letech nasbírali jazykovědci, jen potvrdila to, co každý vidí a slyší: Češi spisovně možná píšou, ale v žádném případě nemluví. To vede k celkově liberálnějšímu přístupu k pravidlům. Ani jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR, většinou lidí stále vnímaná jako poslední arbitr čistoty jazyka, už dnes lidem nediktuje, co je v češtině správně a co ne, ale doporučuje různé jazykové varianty. Jejich vhodný výběr nakonec musí posoudit každý jednotlivý člověk zvlášť s ohledem na to, ke komu chce promlouvat a co chce sdělit. Což je podle jazykovědců nakonec daleko důležitější než tradiční úsilí o spisovnost.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 27. 9. 2010.