0:00
0:00
Z nového čísla24. 9. 20103 minuty

Tak to bysme měli

Čeští učitelé hledají způsob, jak lépe ovládnout náš rodný jazyk

Čtrnáctiletý Filip předčítá spolužákům pár vět, které právě zplodil po usilovném přemýšlení. Už z prvních slov je zřejmé, že se mu úplně nepodařila shoda podmětu s přísudkem, ale to je teď vedlejší. Jsme na dopolední hodině češtiny v kopřivnické Základní škole Emila Zátopka a místním osmákům ani jejich učiteli dnes rozhodně nejde o pravopis. Filip měl především krátce vylíčit vybranou situaci tak, aby popis čtenáře zaujal a vyvolal emoce. A to se mu i podle uznalého pokyvování dvaceti spolužáků docela povedlo.

„Cédéčka Davida Bowieho často padaly z rádia, na kterém byly naskládané do nestabilního komínu, který dosahoval výšky solidní rozhledny,“ zní Filipův popis místa v jeho bytě. Na textu by se dalo ledacos pilovat, ale to teprve přijde.

Filip a jeho spolužáci jsou totiž zatím v první fázi několikatýdenních příprav na jeden z nejnáročnějších úkolů, který je zatím na základce při hodinách Češtiny čeká: mají popsat byt způsobem, který posluchače jednoznačně vtáhne. „Je to daleko těžší než zachytit nějaký děj,“ upozorňuje učitel Miloš Šlapal kopřivnické osmáky. „A teď jste si vyzkoušeli, co nejvíc pomáhá: zachytit konkrétní detaily, popsat smyslové vjemy nebo vytvořit zajímavá přirovnání. Schovejte si, co jste napsali, budeme s tím příště pracovat,“ dodává během zvonění ohlašujícího začátek přestávky.

↓ INZERCE

Na češtinu mají kopřivničtí osmáci vyhrazené čtyři vyučovací hodiny týdně. Jenom jedna z nich se ale blíží tomu, co si absolvent běžné základní školy představuje pod češtinou, totiž pilování pravopisu a gramatiky. Zbylé tři hodiny připomínají tvůrčí dílny věnované tomu, jak mluvit, psát a číst tak, aby člověk dovedl s ostatními srozumitelně a kultivovaně komunikovat. Celý tenhle koncept, který se postupně prosazuje na českých základních a středních školách, signalizuje zásadní proměnu Čechů v přístupu ke svému rodnému jazyku.

Jak se to řekne?

Tradiční důraz na to, že lidé mají především mluvit a psát tak, jak jim to diktují pravidla spisovné češtiny, se postupně stává minulostí. Statistická data, která v posledních dvaceti letech nasbírali jazykovědci, jen potvrdila to, co každý vidí a slyší: Češi spisovně možná píšou, ale v žádném případě nemluví. To vede k celkově liberálnějšímu přístupu k pravidlům. Ani jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR, většinou lidí stále vnímaná jako poslední arbitr čistoty jazyka, už dnes lidem nediktuje, co je v češtině správně a co ne, ale doporučuje různé jazykové varianty. Jejich vhodný výběr nakonec musí posoudit každý jednotlivý člověk zvlášť s ohledem na to, ke komu chce promlouvat a co chce sdělit. Což je podle jazykovědců nakonec daleko důležitější než tradiční úsilí o spisovnost.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 27. 9. 2010.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].