Soumrak filmové budoucnosti

Očekávaná filmová sci-fi Nevědomí s Tomem Cruisem v hlavní roli je příběhem o muži, jenž v roce 2077 na zničené planetě Zemi sní o minulosti, kterou si nemůže pamatovat. Je v tom cosi symbolického i pro pozici tohoto díla a celý žánr, do nějž patří.

Režisér Joseph Kosinski zamýšlel velkorozpočtový snímek za 120 milionů dolarů jako poctu sci-fi filmům ze sedmdesátých let – ačkoli je nejmenuje, můžeme si snadno domyslet tituly jako Kozoroh 1,Loganův útěk nebo THX 1138. Film se tak ani nepokouší být ničím zásadním moderní. Utápí se ve vzpomínkách na minulost stejně jako jeho hrdina a nenabízí vizi společnosti, která by vycházela z toho, co víme či tušíme dnes.

Stejně jako Kosinského předchozí snímek TRON: Legacy i poměrně vstřícně přijaté Nevědomí těží z obrazového zážitku a propojení s hudbou. Boduje také Cruise, pro kterého se film zdá být aspoň dočasnou záchranou pošramocené pověsti, za niž může především jeho příslušnost ke scientologické církvi. Pro sci-fi však jde spíš o jeden z dalších důkazů stagnace nebo skomírání.

Co se stalo za posledních zhruba deset let, kdy filmová fantastika přestala hrát takovou roli jako dřív? Nezanikla, dokonce ani nepřestala být komerčně úspěšná. Je ale v krizi týkající se toho zásadního – předpovídání budoucnosti. K tomu se ještě přidaly nové parametry ve výrobě filmových hitů, které sci-fi na plátně příliš nesvědčí.

Dobové strachy

Science-fiction až na naprosté výjimky – a ani ve své literární podobě – nebyla vědecky akurátní. I proto se v poslední době většina fanoušků a znalců kloní spíše ke zkratce SF znamenající spekulativní fikci. Nicméně vždy se od ní požadovala schopnost být laboratoří lidstva, říkat cosi podstatného o budoucnosti. Případně na příbězích o budoucnosti, alternativní historii či cestování časem ukazovat, čeho se obáváme nebo po čem toužíme právě teď.

Jenže tyto obavy i vize se dnes zcela proměnily, stejně jako očekávání a zájmy diváků. Fantazii autorů dlouhá desetiletí poháněla víra v budoucnost a její světlé zítřky, či naopak obavy z katastrofy apokalyptických rozměrů. A filmy je – většinou s myšlenkovým zpožděním – následovaly. Svět po roce 2000 však neohromuje létajícími auty ani nežijeme v postapokalyptické pustině, kde se znovu rodí čistá civilizace – jak se předpokládalo ještě v osmdesátých letech.