Skok bílého koně

Soud s Tomášem Pitrem, který minulý týden začal bez jeho přítomnosti, přináší na světlo mnohem více než jeden těžko srozumitelný spor o tom, zda Pitr okradl své tehdejší kumpány o sedm set milionů. Poprvé se totiž propojují důkazy o tom, kdo Pitra a jeho společníky v čele s Františkem Mrázkem pustil do velkého podnikání a jak se tento drobný daňový podvodník, který nevracel bankám úvěry, stal velkou rybou. Klíčovou roli tady opět hraje dávno padlá IPB, tedy banka, na niž měly svého času přímý vliv ODS i ČSSD. A pro ty mladší dodejme, že banka sice fungovala jen devět let, ale spletenec podvodů, který po sobě zanechala, se nedaří rozplést ani devět let po jejím pádu.

Podvod, o který teď u soudu jde, se stal už v roce 2000 a šlo vlastně jen o trochu promyšlenější tunel, než byly ty, na které jsme byli zvyklí v rozkvětu divokého kapitalismu v Čechách. Za kulisou podvodných smluv a nepřehledných převodů akcií a peněz zůstávaly jejich aktérům v kapsách stovky milionů nebo akcie vytažené zpravidla z portfolia polostátních bank za pomoci jejich manažerů. Důležité je, že nyní projednávaná operace definitivně spojila zločinecký polosvět s tuzemskou politikou. Pitr, Mrázek a další díky ní získali majetek, díky němuž hráli pět let velkou hru, do které vtáhli politiky jako Jaroslava Palase, Zdeňka Škromacha a nakonec celou Špidlovu vládu.

Jak to všechno začalo? Machinace, kvůli nimž jsou dnes Pitr a jeho společník Michal Zouhar souzeni, jsou natolik nepřehledné, že v posledních čtyřech letech vrátilo státní zastupitelství případ dvakrát policii k došetření, protože se experti nedokázali dohodnout, o jaký zločin vlastně jde. Mezitím proběhlo kolečko soudních sporů o to, zda proces vůbec může být zahájen (pražský vrchní soud nakonec rozhodl, že ano).

Spokojme se v tuto chvíli s tím, že v jádru všeho stojí Setuza. V druhé polovině devadesátých let vlastnila v tomto téměř monopolním a velmi perspektivním výrobci biopaliv skoro padesát procent IPB. Pohyb začal ve chvíli, kdy Česká národní banka rozhodla, že banky nesmějí vlastnit v průmyslových podnicích více než dvacet procent. IPB nechtěla ztratit vliv ve strategickém podniku, a hledala tedy spolehlivého spojence, na něhož by přebytečný podíl převedla. Nejdříve padla volba na drnovického fotbalového bosse Jana Gotwalda, ale když tento podvodník začal poutat zájem policie, nahradil ho podle spisu schopnější konkurent Pitr. Ten se vlastnictvím podílu v Setuze poprvé dostal do velkého byznysu, a když IPB v roce 2000 padla, z bílého koně se s pomocí finty, za niž je dnes souzen, stal majitelem všech akcií, které předtím vlastnila.

Celý článek čtěte v Respektu 30/09