Rusko mezi carem a Stalinem

Kořeny událostí, které Rusku v turbulentním roce 1917 zabránily vydat se vyzkoušenou západní cestou, lze hledat už v 19. století. Tehdy ruská říše jako by „spala“. Porazila Napoleona a v roce 1825 potlačila vlastní revoluční hnutí odbojných důstojníků, děkabristů, načež se pevně uzavřela do obručí autokratického samoděržaví, společenské nehybnosti a represe jiných názorů. Generace „pokrokářů“ sice snily o reformách a nadšeně zkoumaly západní recepty, ať již to byl liberalismus nebo marxismus, ale měly jen málo možností změny prosadit – kromě odboje a teroru. Především ve městech v evropské části Ruska se sice formovaly politické elity podobné střední třídě, živelně se rozvíjel kapitalismus, přes­to Rusko během 19. století nabralo vůči okolnímu světu obrovskou ztrátu.

Impulz k politickým reformám nedodalo ani polovičaté zrušení nevolnictví v roce 1861, které mělo uvolnit poměry na vesnici. To se nezdařilo a vesnici tak nadále ovládala nenávist k vrchnosti. Rolníci tvořící kolem 80 procent obyvatel říše si i počátkem 20. století ještě pamatovali dobu, kdy jejich předci byli součástí „inventáře“ svých majitelů – velkostatkářů. Ty proto z hloubi duše nesnášeli a prahli po jejich půdě. Kdykoli se naskytla příležitost, ať již v roce 1905 nebo 1917, nemilosrdně si s nimi vyřídili účty – vyhnali je či rovnou zabili, vypálili jejich domovy a rozdělili si jejich pozemky. Velkostatkáři rolníky na oplátku opovrhovali, ale zároveň se jich k smrti báli.

Okamžiků, kdy bylo možné dějiny Ruska nasměrovat do mírných vod, tak nebylo mnoho. Jeden z nich nastal už v roce 1905. Tlak nových elit na ustanovení parlamentu (dumy) se tehdy spojil s lidovým hnutím nespokojených dělníků a rolníků a podle ideálního scénáře mohl položit základy nového Ruska, konstituční monarchie rakousko-uherského typu. Kdyby se podařilo prosadit důslednou pozemkovou reformu, která by rozdělila půdu mezi drobné a střední zemědělce a nastartovala tak rozvoj střední rolnické vrstvy, aniž by tím automaticky zničila fungující velkostatky a rozvrátila celou zemědělskou ekonomiku; kdyby bylo přijato alespoň základní sociální zákonodárství týkající se práce v továrnách, aby se zmírnila nespokojenost dělníků; kdyby „periferní“ oblasti říše jako polská či finská území získaly větší autonomii a snížily se tak nacionální, k Moskvě odstředivé tendence… Jenže car Mikuláš II. nechtěl o ničem takovém ani slyšet a neústupně trval na již mrtvých principech absolutní, nikým nekontrolované moci. Jak napsal historik Orlando Figes, car tím prohrál sympatie lidu a svou pozici nadále udržoval jen strachem a represemi.