ODS, to tehdy nebyl jen Klaus

Patřil mezi hlavní aktéry sametové revoluce a v devadesátých letech také k nejvýraznějším českým pravicovým politikům. Dnes někdejší ministr vnitra pracuje jako manažer firmy, která zabezpečuje auta proti krádežím. Dvacáté páté výročí listopadu 1989 považuje za mimořádnou příležitost, jak si připomenout hodnoty, jež tehdy Čechy vyhnaly do ulic.

Po převratu se řešilo, jestli se má Československo stát standardní kapitalistickou zemí, nebo hledat nějaké nové varianty. Měl jste představu o tom, jak má budoucnost vypadat?

Rozhodně jsem nebyl zastáncem nějakých třetích cest, o nichž mluvili hlavně osmašedesátníci. Oni intrikovali ve Federálním shromáždění, ale byli brzy nemilosrdně odstraněni těmi budoucími podnikateli, kteří čekali na normální tržní hospodářství. Já jsem trochu nezapadal – nesouhlasil jsem s bývalými komunisty, ale tomu, co představovala ta nová nastupující generace, jsem moc nerozuměl a bylo mi to trochu nesympatické. V podstatě jsem ani nebyl moc fanouškem Klause, který měl nějakou ekonomickou představu. Myslel jsem si, že vývoj bude takový svornější a podobu společnosti budeme nějaký čas hledat, třeba v parlamentu, a my novináři budeme spoluurčovat pravidla. To byla samozřejmě úplně naivní představa, věci šly mnohem rychleji a diskutovalo se o nich stále méně.

Proč se vlastně prosadila Klausova představa transformace?
Lidé z bývalého Prognostického ústavu, kteří do Občanského fóra jednoho dne všichni nastoupili, říkali, že vědí, jak to tady udělat, že se na to připravovali. Václav Klaus byl od začátku protivný tím, jak se choval, ale vzbuzoval respekt, protože uměl koncepčně uvažovat. Pamatuji si, jak mělo být první shromáždění dělníků na Václavském náměstí ještě v listopadu 1989. My jsme se zrovna všichni unavení chystali, že půjdeme domů, ale Klaus řekl: „Ale my pro ty dělníky nemáme žádný program.“ Tak se vytvořila taková rychlá pracovní skupina a vznikl program Občanského fóra, základní obsahový dokument.

Dokázal plánovat?
Nějak nás všechny přesvědčil, že má nějakou koncepci, byť nikdo přesně nevěděl jakou. Když pak vznikala ODS, dokázal objet celou zemi, dát dohromady lidi ze všech těch malých fór, kteří stáli na kašnách. Všem vtiskl svůj pohled na další vývoj. Tohle nikdo z bývalých disidentů nedělal.

„Zdejší společnost jako by se nacházela v jakémsi mezipatře. Je zřejmé, že drtivá většina nechce návrat časů, jež tu byly před rokem 1989. A čím více bude přibývat porevolučních generací, tím slabší bude nostalgický hlas. Zároveň ale většina Čechů viditelně nemá silný vztah k systému, ve kterém žijí dnes. A ti, kdo naopak věří v ideál roku 1989, mají zase dojem, že se jim v posledních letech země „ztrácí“ před očima.“  Zeseje Erika Tabery Konec strachu k 25. výročí 17. listopadu, kterou přináší nový Respekt 46/2014

Klausovy ekonomické vize neměly protiváhu?

Jak začala jeho pozice sílit a on čím dál více moci získával silou, jako by se ztrácela debata, jež byla pro listopad 1989 charakteristická. Přitom tu byli i opoziční ekonomové, kteří se však tenkrát neodvažovali proti Klausovi vystoupit, jako Lubomír Mlčoch nebo Karel Kouba. Klaus chtěl, aby šlo všechno hrozně rychle, dodnes moc nechápu proč. Zemi nic nehrozilo, všechno se dalo promýšlet mnohem klidněji a dávat větší důraz na právní rámec. Takhle celá ekonomická transformace zrodila pocit obrovské křivdy, který nás ovlivňuje doteď. Lidé cítili nerovnost šancí, protože někdo měl blíž k informacím a k penězům, často bývalí estébáci. Myslím, že v tuhle chvíli selhali i novináři, také oni nekriticky přijali léčbu Klausem.

Proč jste si vybral vstup do ODS? Moc disidentů vašeho ražení ve straně nebylo.
ODS, to tehdy nebyl jen Klaus, který se navíc v první polovině devadesátých let choval ještě přijatelně. Byli tam i lidé jako Marvanová, Devátý nebo Uhde a ta strana byla silně antikomunistická, což mi vyhovovalo, a navíc jsem v ní díky tomu získal silnou pozici. Samozřejmě jsem koketoval s tím, že půjdu do ODA, ale ta politikovi žádnou velkou oporu nedávala. Pro práci na vnitru jsem potřeboval silné politické zázemí a to mi ODS dávala. Naprosto mě znechutilo až to nekalé financování, na něž jsem neúspěšně upozorňoval na různých výkonných radách a sjezdech, až to vyvrcholilo tím sarajevským atentátem.

Jako ministr vnitra jste sklízel dost vášnivé kritiky. Jak se za tou érou ohlížíte? Vidíte nějaké své chyby?

Hodně jsem přemýšlel, jak moc silově to ministerstvo řídit, bylo tam hodně starých policajtů, kteří se mě báli, a já jsem zjišťoval, komu můžu věřit, a hledal hranici, kam až můžu zajít v centralistickém přístupu. Úplně mě ničila inspekce, jež měla stíhat policajty, kteří překročí zákon. Taky si vyčítám, že jsme dovolili zřídit Policejní akademii, takovou hnusotu, která dnes uděluje magisterský titul, učí tam bývalí estébáci a kdovíco mladým lidem říkají. Byla to kravina, policisté mají studovat na normálních školách, na kriminologii, na filozofii, na právech. 

Já si však myslím, že ty věci nešly v podstatě dělat moc jinak. Byla to obtížná doba, po pádu komunismu se začalo strašně krást, auta a domy se vykrádaly ve velkém a lidé z toho byli úplně hotoví. Začal organizovaný zločin a to jsem vůbec nevěděl, kde začít a kde skončit. Myslím, že jsme neudělali žádné tragické chyby. Druhá věc je, že člověk byl součástí vlády, která také dělala nějaké chyby, a člověk za ně nesl odpovědnost.

Co dělal Jan Ruml 17. listopadu 1989? Bál se během listopadových dní, že režim zkusí revoluci potlačit silou? Jaké udělal chyby a jaká rozhodnutí vidí zpětně problematicky? Souhlasil jste někdy z nevědomosti s něčím, s čím jste neměl? Jak by dnes mladým lidem vysvětlil, že má cenu slavit 17. listopad a co vlastně slavíme? Co se Čechům za čtvrt století podařilo a co jim naopak dnes chybí? Proč se nevrátí do politiky? Čtěte v novém Respektu 46/2014, který vychází v pondělí 9. června (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).