Od vidím do vidím

Tenhle článek píše autorka kolem půlnoci. Existuje poměrně velká šance, že jeho editor se k němu přes zával jiných textů propracuje někdy brzy ráno nebo až následující večer a zalamovat ho pak kolegové budou o deváté večer po celodenní šichtě. 

Zdaleka nejenom novináři, i mnoho dalších lidí v Česku ví o zasahování práce do osobního života své. Řadu z nich vede k hodinám přesčasů idealismus, vědomí povinnosti a nedostatek pudu sebezáchovy, případě různé kombinace toho všeho. Spousta lidí z té armády by však svou rodinu ráda viděla i jinde a jinak než jen jako fotografii na tapetě počítače. To se možná povede už brzy – časy českého workoholismu totiž, zdá se, pomalu končí.

„Po nikom nelze požadovat, aby se nikoli krátkodobě, nýbrž trvale pracovně přepínal a dlouhodobě zcela potlačoval svůj soukromý život“ – zdánlivě samozřejmá myšlenka ze soudního rozhodnutí, o které si ale jeden z jejích autorů Vojtěch Šimíček myslí, že u českého soudu zazněla poprvé. Z Nejvyššího správního soudu v Brně ji vymámil případ soudkyně z Liberce, která se před Šimíčkovým kárným senátem ocitla kvůli pocitu svých nadřízených, že vynáší rozsudky příliš pomalu.

Jaké mají přesčasy dopad na život a existenci těch, kdo je vykonávají. Pro kolik lidí jsou vůbec přesčasy realitou a jak se na ně dívá nová generace? Odpovědi najdete v novém Respektu 20/2014, který vychází v pondělí 12. května (digitálně a v audioverzi již o den dříve)