„Bylo to jako zasedání krizového štábu,“ říká do telefonu Eduard Janota.„Mám pocit, že vážnost té situace si každý z nás uvědomuje až moc dobře.“ Je krátce po zvláštním zasedání české vlády a téma, o kterém mluví ministr financí, je jasné – státní rozpočet na příští rok. Rozhodovat se o něm bude až za pár měsíců, přípravy jsou však již teď v plném proudu a před politiky je pořádný problém – kvůli ekonomické krizi a výpadkům daní od českých firem čeká letos státní kasu propad o 170 miliard a příští rok má být ještě hůř.
Do role toho, kdo se má s bobtnajícím rozpočtovým minusem vypořádat, naskočil Eduard Janota jako zkušený harcovník – kromě letošního připravoval i všech sedmnáct předchozích českých rozpočtů. Teď jde přesto o něco docela jiného. Jako úředník a ministerský náměstek až dosud plnil přání politiků, teď je Janota politikem sám. A očekává se od něj téměř nemožné – najít miliardové úspory a nezdecimovat již tak oslabenou ekonomiku. To vše navíc s vědomím, že i sebelepší nápad může po podzimních předčasných volbách skončit pod stolem – rozpočet totiž schválí až nová sněmovna.
Vypadá to beznadějně, Janotova mise však stojí za pozornost. Už teď je díky ní na stole řada zajímavých nápadů a možná i šance, že do budoucna se v Česku změní samotné uvažování o erárních miliardách.
Svázané ruce
Ta slova v Česku fungují téměř jako zaklínadlo. Používal je prakticky každý ministr financí a jsou tu i dnes – mandatorní výdaje. Balík peněz, jehož každoroční vydání politici pojistili zákonem, se při přípravách rozpočtu objevuje jako něco, o čem vlastně nemá smysl příliš mluvit. „Kvůli nim máme svázané ruce,“ opakuje i ministr Janota s tím, že „zablokované“ peníze tvoří plných 80 procent rozpočtu.
Jak se ale vlastně stanou čtyři pětiny všech státních peněz nedotknutelnými? Odpověď přinesla už pět let stará analýza Českého statistického úřadu s varováním, že „nastavená struktura rozpočtu s neustálým růstem mandatorních výdajů může vyústit v paralyzaci fiskální politiky“. Jednoduše řečeno: už v roce 2004 analytici z ČSÚ upozorňovali, že výdaje orazítkované slůvkem mandatorní rostou výrazně rychleji než celá ekonomika. Zatímco v roce 1995 počítal rozpočet s třetinou peněz na investice, před pěti lety na ně zbývalo sotva 20 procent. A podobná situace, jen ještě o krůček horší, platí i dnes.
„Kdyby si něco takového uzákonila firma, do pár let zkrachuje,“ kroutí nad těmi čísly prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl.„Politici ale spoléhali na to, že ekonomika poroste a peněz bude pořád dost.“ A souhlasí s ním i nezávislí ekonomové. „Dnešní rozpočet je nastavený pro časy blahobytu. Ty jsou ale pryč a stát by se měl nové situaci přizpůsobit,“ říká například hlavní ekonom Patria Finance David Marek.
Odpověď, kterou na podobné výtky nabízejí politici, je už roky stejná: mohou za to důchody a sociální dávky. Je to ale skutečně tak? Tentokrát je potřeba se do rozpočtu přece jen o něco více ponořit. A počítat.
Důchody a sociální dávky skutečně tvoří největší balík peněz, jde ovšem jen o polovičku z 1100 miliard v rozpočtu. Nějakých 30 procent do oněch zablokovaných 80 pořád chybí. Kromě zdravotního pojištění se v nich skrývají státní podpory na bydlení, nejrůznější příspěvky, ale třeba i peníze pro státní fondy zemědělství a životního prostředí. Čtvrtinu celého rozpočtu spolykají výdaje na platy úředníků, provoz budov nebo úroky za státní dluh. Jen na nich utratí Česko celých 60 miliard ročně, a jak už bylo řečeno – bilionový státní dluh se má letos prohloubit o dalších 170 miliard korun.
Scénář je přitom jasný: pokud se zadlužování nezmění, za tři roky bude stát od každého Čecha včetně kojenců potřebovat 10 tisíc korun ročně na pouhé umořování úroků.
Celý článek najdete v Respektu 27/09.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
