F1: vzrušení bez rizika

Velké automobilové firmy milovaly závody na okruzích už před válkou. Ale až v šedesátých letech díky přílivu peněz formule 1 dramaticky poskočila kupředu. Neohrabané těžké stroje proměnili konstruktéři v čele s Colinem Chapmanem a jeho britskou stájí Lotus v elegantní auta. Bavilo to diváky i jezdce, přestože ve vzduchu neustále viselo riziko vážné nehody. Přeživší pamětníci „vražedných let“ přiznávají, že sport tehdy vnímali jako pokračování souboje pilotů stíhaček, jež sledovali jako děti.

Problém byl v tom, že od sponzorů proudily peníze pouze do vývoje strojů: tabákové firmy chtěly, aby ti nejodvážnější, čili nejrychlejší a nejúspěšnější, jezdili v jejich barvách, a proto financovaly modernější auta. Zato tratě zůstaly víceméně v podobě z třicátých let. Záběry z té doby jsou nepochopitelné. Okruhům chybějí bariéry, kolem nich ničím nechránění diváci a mezi nimi se ženou auta, která se co chvíli tříští, vybuchují a vzduchem z nich vylétají utržená kola i řidiči. Jen v šesté dekádě zahynulo 12 jezdců. Smrt se stala  tak neodmyslitelnou součástí závodů, že se formulím 1 začne přezdívat „nejrychlejší rakve světa“.

Skotský pilot Jackie Stewart v roce 1966 při velké ceně Belgie vylétl v ostré zatáčce z tratě při rychlosti 305 kilometrů v hodině a narazil do telefonního sloupu. Za pomoci dalších závodníků přežil, a když se vyléčil, rozhodl se s tím něco udělat. První krok byl praktický: leukoplastí si přilepil k volantu montážní klíč, aby ho měl při další nehodě po ruce.

Pak prosadil důležitější změny. S ostatními závodníky zakládá asociaci, jež začíná tlačit na pořadatele, aby se nejezdilo v tak zoufale amatérských podmínkách. Společně si najmou ambulanci, která je schopná je přímo na trati dostat z nejhoršího. Tím trojnásobný mistr světa odstartoval revoluci, jejíž výsledky jsou vidět až dnes. I proto se na tuhle bezpečnou středostavovskou zábavu pravidelně dívá přes 500 milionů lidí.