Jen málokteré téma se proplétá českou politikou s takovou vytrvalostí – a zároveň s takovou marností. O potřebné důchodové reformě hovořily již vlády v devadesátých letech, roky tu vznikají komise a plány popisující detaily spuštění. Přesto pořád nic nemáme. Kromě naděje – vláda právě teď startuje další pokus o vyřešení rébusu rychle přibývajícího počtu starých lidí a řídnutí řad pracujících. Pozvánku opět dostal tým, který si před pěti lety vysloužil pod vedením mladého ekonoma Vladimíra Bezděka nálepku nejnadějnějšího hybatele. Zatím je na místě krotit nadšení – minimálně do blížících se voleb. Nervozita Čechů, obávajících se o své pohodlné stáří, však narůstá bez ohledu na volby. Jaké jsou tedy šance „druhé“ Bezděkovy komise?
Smrtící nepoměr
Představme si manželský pár, který si do rodinného domku nastěhoval babičku. Oba manželé vydělávají slušné peníze, všechny tři jejich děti jsou už po studiích a žijí své vlastní životy. Všechno funguje vlastně bez problémů, a to i přesto, že babička je na příspěvcích od manželů zcela závislá – nemá žádné úspory ani žádné jiné příjmy. Co když ale i oni zestárnou a péči o babičku, stejně jako o ně samotné, bude muset převzít nejmladší generace? Na první pohled logická a správná věc: nikdo neprotestuje – ani děti samotné. Má to však háček. Původní poměr dvou lidí vydělávajících na jednoho prarodiče se razantně mění.
Na situaci, kdy mají tři pracující svými příjmy zajistit spokojený život třem seniorům, se v příštím půlstoletí musí připravit celé Česko (stejně jako celý téměř vyspělý svět). Čísla, která leží na stole, jsou známá a neúprosná. Zatímco aktuální tabulky v Česku evidují zhruba jeden a půl milionu důchodců, během příštích padesáti let se má toto číslo zdvojnásobit a už teď se zdá být zřejmé, že přirozená generační obměna tu nijak zvlášť fungovat nebude. V Česku se dlouhodobě rodí v průměru jen 1,5 dítěte na matku a to neznamená nic jiného, než že mladých lidí bude i nadále spíše ubývat. Na starobní důchody padá každoročně 350 miliard, tedy zhruba třetina státního rozpočtu. Ve chvíli, kdy česká populace zestárne, bude potřeba mnohem více peněz z kapes mnohem méně lidí.
Právě tento paradox označili před čtrnácti dny při své české návštěvě pozorovatelé z Mezinárodního měnového fondu za klíčový problém tuzemských financí, a jak připomněli bankéři, jako aktuální riziko jej začíná vnímat také stále více obyčejných lidí. Zatímco před deseti lety využívaly dobrovolného penzijního připojištění zhruba dva miliony lidí, dnes je to více než dvojnásobek a na tato „záložní vrátka“ nemyslí už jen zhruba každý šestý člověk.
Celý článek najdete v Respektu 06/2010.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
