0:00
0:00
Z nového čísla29. 5. 20103 minuty

Budoucnost, která nebyla

Výstava Planeta Eden ukazuje, jak se českoslovenští komunisté zkoušeli svézt na vlně sci-fi

Kdyby ten zvukový záznam nebyl tak těžko dostupný, brněnským Domem umění by znělo dlouhé táhlé ehmmm… Autorům nynější výstavy Planeta Eden se ovšem hlášení prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka z vesmírné lodi Sojuz nepodařilo získat, a tak expozici trochu chybí pointa. Výstava dokumentující představy o budoucnosti, jaké v komunistickém Československu panovaly v letech 1948–1978, začíná optimistickými vizemi o cestách za hranice této planety a končí tou první, která se podařila našemu rodákovi realizovat. Kdo ono Remkovo hlášení někdy slyšel, dobře ví, jak odlišná byla realita od vysněných představ. Z kosmu se nehlásil hrdina řídící koráb k dalekým hvězdám, ale zmatený voják zavařený v ocelové plechovce, který si plete ruská a česká slovíčka.

"Bylo to vystřízlivění. Proto jsme pro výstavu zvolili jako hraniční rok právě rok 1978, kdy Remka poslali do vesmíru,“ vysvětluje spoluautor výstavy Ivan Adamovič a jeho kolega Tomáš Pospiszyl ho doplňuje: "Možná by výstava mohla mít pokračování, když končí už v 70. letech. Ale pak by se musela jmenovat Planeta Deprese, tak moc to po Remkovi šlo s úrovní zdejší sci-fi dolů.“

O jejich projektu se nejspíš bude hodně mluvit. Premiéru si teď odbývá v Brně, na podzim se přesune do pražského DOX. Autoři ho s nadsázkou přirovnávají k výstavnímu trháku, ze kterého může spokojeně odcházet rodina s dětmi toužící po zábavě i osamělý a náročný milovník současného umění. Je pravda, že kombinovat filmový skafandr Vladimíra Menšíka s konceptuální tvorbou Jiřího Černického tady ještě nikoho nenapadlo. A jak je v Brně vidět, dost dobře to funguje.

↓ INZERCE

Raketa z igelitu
"Nějaké sci-fi jsem jako dítě četl, ale zapálený jsem do toho nebyl,“ vzpomíná kurátor Pospiszyl. Adamovič na tom byl lépe, už v 80. letech prošel několika sci-fi kluby, psal do fanzinů, překládal, stál mimo jiné u zrodu kultovního časopisu pro milovníky budoucnosti Ikárie. "Každopádně jsme museli dlouze a složitě bádat,“ říká Adamovič a zdůrazňuje, že dějiny komunistické sci-fi 40. až 70. let byly dosud naprosto nezpracovanou látkou. Jediné, čím mohli oba dva do výstavy přispět i bez průzkumu terénu, bylo pár knih a časopisů, které teoretikům se shodným ročníkem narození 1967 z dětství zbyly.

Celý článek najdete v Respektu 22/2010


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].