170 orazítkovaných hrdinů

Iveta Hlásecká se nadechne a s uctivou opatrností otevírá sametové pouzdro. „Ty jsou, co?“ říká návštěvě a prstem jemně přejíždí po zlatých metálech s barevnými stužkami. Vojenské řády, které drží v rukou, patřily Tomáši Sedláčkovi, čerstvě zesnulému důstojníkovi z prvorepublikové armády a muži, jenž byl pro řadu Čechů ztělesněním skutečného hrdiny. Ať už jako bojovník na několika frontách druhé světové války či později při desetiletém věznění v komunistických lágrech platil generál Sedláček do své smrti za čestného a zásadového muže, který se nikdy neohnul před mocenskou zvůlí. „Uctění jeho památky musí být perfektní,“ říká paní Hlásecká, která s týmem podřízených úředníků ministerstva obrany zorganizovala o tři dny později na začátku září Sedláčkův státní pohřeb.

Šéfka odboru pro veterány ovšem nepečuje jen o památku mrtvých – už měsíce hledá v této zemi i hrdiny, kteří dosud žijí. Od loňského listopadu vedou na ministerstvu k její kanceláři papírové šipky s nápisem „třetí odboj“. Po této cestě sem od recepce přicházejí ti, kteří se postavili proti komunismu. Od loňska platí zákon, že vyhlásí-li úřad jejich střet s režimem za hrdinský, čeká je pocta, vyznamenání a stotisícová odměna. Ne že by o medaili a peníze nikdo nestál, ale vybraných je zatím dost málo. Nalézt nezpochybnitelné hrdiny ve čtyřicetileté éře komunismu se zdá mnohem obtížnější, než tomu bylo v osmkrát kratší éře podobného, leč cizáckého nacismu.

Mládí vpřed
„Zatímco dosud jsme odškodňovali křivdy a oběti, záměr nového zákona je docela jiný. Ocenit ty, kteří se komunismu dokázali postavit a aktivně s ním začali bojovat,“ říká paní Hlásecká s tím, že k vybraným jménům by nejraději vzhlížela s podobným obdivem jako k právě zesnulému generálovi. Na novou hrdinskou agendu její úřad najal třicet nových zaměstnanců, o polovinu více, než mělo její veteránské oddělení do té doby. Základní kvalifikační požadavek byl, jak paní Hlásecká říká, jasný: mělo jít o lidi schopné dívat se „nezatíženě a s odstupem“ na totalitní minulost.

Co to znamená, vysvětluje pohled na vybrané badatele, kteří dnes posuzují podané žádosti. Jde vesměs o lidi pod třicet, většinou absolventy či studenty historie a práv. To, že by se nezažitá zkušenost totality mohla více než „nezatížeností“ a výhodou ukázat spíše jako handicap v podobě nepochopení všech souvislostí, prý nepřichází v úvahu. „Všechno pečlivě studují, radí se se zkušenými kolegy, věřím jim,“ říká paní Hlásecká s tím, že „mladý tým“ si přál i její nadřízený, ministr obrany Alexandr Vondra.

Na výběr budoucích hrdinů ovšem není třicet mládenců a dívek samo – k velké části případů si vyžadují doporučení Ústavu pro studium totalitních režimů. A nade vším pak bdí i nově vzniklá vládní etická komise, kam se může kdokoli z neúspěšných žadatelů odvolat. „Zatím máme několik desítek případů, až na pár z nich jsme souhlasili s ministerstvem obrany,“ říká její šéf, právník Jiří Kaucký. Komise přitom vnáší do celého systému přinejmenším „věkovou“ rovnováhu – případy tu kromě právníka posuzuje devět lidí, vesměs starších osobností předlistopadové opozice, jako jsou třeba někdejší mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý a Marie Rút Křížková.