Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Výběr z webu

Top 10 rozhovorů Respektu roku 2022: Dobré příběhy, blbnutí s křesťanstvím, zapovězená místa

Výběr letošních článků podle šéfredaktora

I rozhovory jsme letos vedli s bystrými pozorovateli a politickými aktéry o ruském vpádu na Ukrajinu a o světě, který se v tomto roce do značné míry otočil vzhůru nohama. Našli jsme ale dost času i na podstatná témata, která s hlavními světovými událostmi nesouvisí. Tedy aspoň na první pohled. Mluvili jsme s inspirativními lidmi o naději, schopnosti uchovat si víru i překonat zdánlivě bezvýchodné situace. O tom, jak dokázat tvořit i v pozdním věku, i o tom, jak napsat dobrý příběh nebo si najít nepřístupné místo a vychutnat si jeho kouzlo. Vybrané rozhovory nyní na omezenou dobu výjimečně odemykáme. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, budeme rádi, když se stanete našimi předplatitelkami a předplatiteli.

Trestáme ty nejvíc zraněné

S Gaborem Maté, světově nejproslulejším expertem na téma dětského traumatu a jeho vlivu na vznik závislosti.

Jednodenní konference o traumatu, na které v Česku vystupujete, byla téměř okamžitě vyprodaná. Kolik lidí by se o takové téma zajímalo před třiceti lety?

Hádám, že by jich přišlo tak pět.

Co se od té doby změnilo?

Lidé mluví o tématu traumatu a jeho vlivu na život už dlouhou dobu. Dokonce i Sigmund Freud se traumatem zabýval na začátku kariéry, než přišel se svými teoriemi. Ale dlouho tuhle konverzaci vedli hlavně lidé, kteří byli sami traumatizováni. V oficiálních lékařských kruzích se o dopadech traumatu nemluvilo. V Americe se situace začala měnit po vietnamské válce, z níž se spousta vojáků vrátila s tím, čemu dnes říkáme posttraumatická stresová porucha. Diskuse už se nedala dál potlačovat.

Zlo není absolutní, dobro zvítězí

Rozhovor s první dámou Ukrajiny Olenou Zelenskou.

Co obnáší být ženou prezidenta země, která je ve válce?

Být manželkou prezidenta znamená fungovat zodpovědně. A být manželkou prezidenta země, v níž je válka, to znamená fungovat zvláště zodpovědně. Současně jsem ale zůstala jak manželkou, tak matkou. Strachovat se a chránit vlastní rodinu není v současné době to jediné. Můj tým i já se denně snažíme pracovat na tom, abychom malým Ukrajincům pomohli dostat se do bezpečí. Tak vznikla iniciativa Trasy života, díky níž společně s ministerstvem zdravotnictví, lékaři dětské nemocnice ve Lvově, zahraničními zdravotnickými odborníky, dobrovolníky a filantropy evakuujeme děti s onkologickými onemocněními ze Lvova do Evropy, aby tam dále mohly bojovat s nemocí.

Konzervatismus je pro mrtvoly

S malířkou Věrou Novákovou o víře v dobro, poražených diktátorech, blbnutí s křesťanstvím a chuti tvořit i v pětadevadesáti.

Kdy jste se cítila v životě nejšťastnější?

No, na to se dá těžko odpovědět, protože v tom mém dlouhatánském životě byly chvilky, kdy byl člověk šťastnej a potom zase míň šťastnej. Bylo třeba samozřejmě období kolem mých dvaceti let, kdy mě přijali na Akademii výtvarných umění a byla jsem z toho strašně spokojená. Jenže pak přišli k moci komunisti a ze školy mě vyhodili. Takže na to asi neumím odpovědět.

Víme, jak čelit Putinovi

S Kajou Kallas o životě na hranici s nepřítelem a strategii „sami nikdy více“.

Paní premiérko, v souvislosti s ruskou válkou na Ukrajině jste mezinárodními médii často vykreslována jako nová Železná lady, nová Margaret Thatcher, politička, která se nebojí říkat a dělat nepopulární věci. Jste opravdu taková?

Nevím, jak je to míněno. Myslím, že to vzniklo v souvislosti s naším pevným postojem v případě války na Ukrajině. Je pro mě velmi těžké komentovat takové věci, které o nás říkají druzí.

Uchovat si špetku víry

S lékařkou a etičkou působící v USA Klárou Matouškovou o chemikáliích kolem nás, kterým je lépe se vyhnout, služebném postoji některých amerických úřadů a dani, kterou platíme za chuť mít jen to nejlepší.

Jako členka horolezeckého týmu a zároveň jako lékařka jste se před lety zúčastnila výpravy na osmitisícovku Broad Peak v Pákistánu. Jak v takové expedici funguje lékař? Může s ostatními na vrchol?

Ano, na vrchol jsem chtěla. Kromě toho ale pro mě účast znamenala hlavně dlouhé přípravy expediční lékárny, individuálních lékárniček, lékárniček pro postupové tábory a potom samozřejmě péči o celý tým i na cestě k hoře. Starala jsem se nejen o členy týmu, ale i o naše nosiče, kteří v muslimské zemi vyhledávali péči západní lékařky docela ochotně.

Děti změnily mou ochotu riskovat

Když jsem přestala se snahou změnit tok historie, stala jsem se lepší novinářkou. A rozhodně jsem se stala šťastnějším člověkem,“ popisuje válečná reportérka a hlavní mezinárodní korespondentka CNN Clarissa Ward jednu z lekcí, kterou jí přineslo dvacet let práce v konfliktních oblastech světa.

Kde se právě teď nacházíte?

Jsem v Londýně. Přiletěla jsem zrovna z Pákistánu, kde jsem reportovala o tamních obřích záplavách, a teď jsem se vrátila, abych pokrývala události kolem smrti královny a jejího pohřbu.

Ptáme se proto, že v porovnání s většinou novinářů máte velmi neobvyklý život. Pořád cestujete, jen v posledních měsících jste – jak jsme zaznamenaly na vašem Instagramu –  přejížděla mezi Ukrajinou, Pákistánem, Afghánistánem, teď jste tedy v Anglii. Je neustálý pohyb z místa na místo součástí pozice hlavní mezinárodní korespondentky CNN, kterou od roku 2018 zastáváte?

Existují pozice mezinárodního korespondenta, které jsou trochu méně kočovné. Byla jsem dva roky korespondentkou v Moskvě, tři roky v Pekingu, poté na Blízkém východě. V takové pozici prostě hodně cestujete, ale nemusí to být takhle intenzivní. Být hlavní mezinárodní korespondentkou však ve zkratce vždy znamená, že musíte být tam, kde se dějí klíčové věci, tam, kde je aktuálně ten hlavní příběh. Takže to obnáší hodně cestování a lehce hektický životní styl. Vždycky říkám mladým novinářům, že pokud to chtějí dělat, s tímhle musejí počítat.

Snídaně na střeše opuštěného paneláku v Černobylu má jedinečné kouzlo

S urban explorerem Ritchiem Schmidtem, proč rád proniká na zapovězená místa.

Chytáte se právě teď na nějaký průzkum?

Až tady spolu dopijeme kafe, pojedu se podívat do jednoho krytu civilní obrany, kde chci pořídit fotografie. Vyfotím se tam v oblečení od lidí, kteří mě teď začali sponzorovat v tom, co dělám.

Jak se tam dostanete?

Pokud by ten prostor nebyl volně přístupný, tak tam nelezu. Jedno základní pravidlo urban exploringu je, že nikdy nevytvoříš násilně vstup. Vždy jdeš vstupem, který už vytvořený je - nebo je prostě volný. Takže dostat se tam nenásilnou cestou dá, jen o tom místě vědět a zjistit si, kudy se dá dovnitř vlézt.

Chtěla jsem napsat dobrý příběh

Se Sárou Zeithammerovou, scénáristkou seriálu Pět let, o držení diváka v napětí a pochybnostech o hroší kůži.

Seriál Pět let vypráví ze dvou protichůdných perspektiv o jednom sexu po jednom maturitním plese. Jeden zúčastněný ho vnímá jako znásilnění, druhý jako sex, který oba chtěli. Abych parafrázovala jednu z postav vašeho seriálu – proč tohle téma a proč o něm vyprávíte právě vy?

Když ČT vyhlásila otevřenou výzvu na scénáře, kam jsem Pět let poslala, fascinovala mě kauza z roku 1996, kdy spolu na Islandu chodili dva lidé. Jí bylo šestnáct, jemu osmnáct, on přijel z Austrálie, zamilovali se do sebe – a on ji po školním večírku znásilnil a odjel. O řadu let později se s ním spojila s tím, že se přes tu zkušenost nemůže přenést. On to nepopřel a sám řekl, že celé ty roky věděl, že udělal něco špatně, ale nedokázal se ztotožnit s faktem, že někoho znásilnil. Měl krásné rodinné poměry. Společně pak vydali na tohle téma knihu, kde popisují každý svoji stranu příběhu. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se oběť i pachatel takhle otevřeně vyjádřili. Začalo mi to v hlavě šrotovat, jestli by se takové vyprávění dalo aplikovat i na jiné situace. Jaké by to bylo třeba pro lidi, které znám, kdyby je taková situace potkala a měli by se k tomu vyjádřit? Na to konto vznikl námět, který jsem poslala do ČT.

Pro Německo se rozpadl svět

S Christophem Heusgenem někdejším poradcem Angely Merkel o tom, proč se Německo nechalo chytit do pasti závislosti na ruském plynu, proč není vláda v Berlíně na Ukrajině aktivnější a proč bychom už měli přestat mluvit o „Západu“.

Vnímáte, jak silně v těchto týdnech a měsících klesá mezinárodní renomé Německa?

Právě jsem strávil týden v New Yorku a pociťuji, že se mnozí na ukrajinskou politiku spolkové vlády dívají kriticky. Ale takové vlny tu byly i v minulosti, není to nic dlouhodobého.

Opravdu není?

Ne. Vládě je v souvislosti s Ukrajinou vyčítaná její zdrženlivost. A osobně také nepovažuji za výhodné, že jako hospodářsky čtvrtá nejsilnější země světa v kritických otázkách – u plynovodu Nord Stream 2, u dodávek zbraní, u odpojení ruských bank ze SWIFT – nepřebíráme vůdčí roli a konáme se zpožděním. Ale nakonec se přece Německo ke všem opatřením přidalo. Přál bych si, aby naše politika byla aktivnější. Ale jak už jsem řekl, nevěřím, že je naše pověst dlouhodobě poškozena.

Západ v roce 2014 minul bod obratu

S Timothym Gartonem Ashem o iluzi roku 1989, přesunu evropského těžiště na východ a o tom, jestli Evropská unie letos obstála.

Do Prahy létáte častěji – a to právě v době oslav 17. listopadu. Cítíte se tady letos po ruském vpádu na Ukrajinu jinak?

Musím říct, že ano. Revoluce roku 1989 byla pochopitelně velkým zážitkem mého života, s Václavem Havlem a mnoha zdejšími přáteli jsme ji považovali za neskutečný triumf. Se sametovou revolucí a pádem berlínské zdi ale začala i velká iluze, že se dějiny budou dál ubírat tímto „správným“ směrem. Nepřevládla hned po roce 1990, tehdy naopak vůbec nebylo jisté, zda se přechod k demokracii podaří a dojde k rozšíření Evropské unie a NATO. Problém nastal počátkem 21. století, kdy se opravdu zdálo, že všechno vyšlo a dějiny automaticky povedou ke svobodě a demokracii. Ruský útok na Ukrajinu tyto iluze odkryl.

Bonus: Vnímejte oblohu za mraky

S Jonggem Mingjurem Rinpočhem o přátelství s panikou, cestě ke štěstí a každodenním umírání.

Situace vleklé pandemické krize vyvolává řadu těžkých emocí a společenských konfliktů. Vy často říkáte, že negativní jevy můžeme pozitivně využít. Co byste doporučil lidem, kteří se cítí být zahlceni vztekem, strachem nebo třeba panikou?

Jedna opravdu užitečná rada zní: Akceptujte situaci, ale nevzdávejte se. Nechat něco odejít neznamená rezignovat. Okolo nás existuje v těchto dnech opravdu mnoho utrpení, lidé umírají nebo prožívají konflikty, to všechno je pravda. Není tak důležité, co jsou skutečné příčiny, nemáme šanci je na detailní úrovni poznat, ale víme, že ta situace vyvolává řadu problémů a emocí. Je dobré přijmout fakt, že to tak je, nebojovat s ním, ale nevzdávat se. Ostatně můžeme i v těchto dnech dělat tolik dobrého. Já sám jsem přišel o možnost cestovat po planetě a učit meditaci, ale zase můžu číst mnoho knih, na které jsem dvacet let neměl čas. Můžu farmařit, jíst organické jídlo, sázet stromy a cvičit. Pokud se fixujeme na známou podobu světa a nenecháme věci odcházet, může se stát, že se vzdáme. Pokud je necháme odejít, můžeme objevit nové cesty. Ve své poslední knize popisuji, jak se můžeme učit, růst a transformovat až do posledního dechu. A dokonce i potom. Život je cesta plná dobrodružství, jestli je dokážeme ocenit, je jenom na nás.

Bonus: Nevíme, kdo jsme

S Ivanem Krastevem o strachu, návratu historie i o tom, co Evropa Ukrajině závidí.

Mnoho lidí se dnes v Evropě něčeho bojí, možná většina. Bojíme se Ruska, války, nebo dokonce jaderné války, ekonomické krize, zimy. Proměňuje nás nějak tenhle strach?

Musíme si říci, že se mi zdá, že vedle strachu prožíváme také velké zmatení. Strach přichází z různých zdrojů, přesouváme se z jedné krize do druhé. Všichni jsme se kolektivně začali bát budoucnosti. Když jste mladý, bojíte se změny klimatu, když jste starý, bojíte se, že váš způsob života končí.

Obrovskou roli v tomhle sehrál koronavirus, přišel tak nečekaně a byl tak velký, že mnoho lidí získalo pocit, že se dnes může stát naprosto cokoli. Řada lidí má také strach z toho, jak rychle se svět mění. A nejde nutně o podstatu změn, ale o tu rychlost. Šel jsem tady v Praze na výstavu a viděl mezi exponáty kazety. Ty se ale přece používaly včera! Bylo to mé mládí, a teď máte pocit, že koukáte na svět, co už neexistuje. Vedle rychlosti změny jde také o její snadnost. Nejde jen o to, že se některé skupiny lidí obávají například toho, že najednou muž může být ženou a naopak. Problém je v tom, že taková změna je dnes velmi snadná. A tahle jednoduchost je podle mě jednou z příčin toho, proč se dnes lidé tolik bojí, protože mají pocit, že světu nerozumějí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].