Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

Konzervatismus je pro mrtvoly

S malířkou Věrou Novákovou o víře v dobro, poražených diktátorech, blbnutí s křesťanstvím a chuti tvořit i v pětadevadesáti

Věra Nováková • Autor: Milan Bureš
Věra Nováková • Autor: Milan Bureš
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Je nespornou legendou našeho výtvarného umění. Kvůli komunistickému zákazu o Věře Novákové a jejím muži Pavlu Brázdovi až do jejich šedesáti let skoro nikdo nevěděl, pak se po revoluci ukázalo, že zcela mimo oficiální i neoficiální umělecký provoz vytvořili originální díla, která u nás nemají obdoby. Novákové bude v lednu pětadevadesát, dál vystavuje, pracuje, bilancuje a naznačuje, že se od ní ještě máme na co těšit.

Kdy jste se cítila v životě nejšťastnější?

No, na to se dá těžko odpovědět, protože v tom mém dlouhatánském životě byly chvilky, kdy byl člověk šťastnej a potom zase míň šťastnej. Bylo třeba samozřejmě období kolem mých dvaceti let, kdy mě přijali na Akademii výtvarných umění a byla jsem z toho strašně spokojená. Jenže pak přišli k moci komunisti a ze školy mě vyhodili. Takže na to asi neumím odpovědět.

Starší lidé mají každopádně tendenci vnímat život tak, že se od dobrých roků ubírají k horším. Vy to tak nemáte?

Ne, takhle to absolutně nevidím. Naopak, já to vidím tak, že člověk s přibývajícím věkem pořád víc poznává, o co v životě jde, že začíná trošičku věcem přicházet na kloub. Jenže, co je ten kloub, že jo? Ony jsou to spíš takové pocitové věci, člověk se už cítí tak nějak víc zabydlený, ví, co vede ke špatnému, nedobrému jednání, a má pak lepší vyhlídky na to, že to bude zase dobrý.

I v dnešní době, kdy se v Evropě zase válčí a znovu se mluví o atomové válce? A kdy se ohřívá planeta? Vás tyhle věci neděsí?

Já prostě věřím na dobro, ne na zlo. Jsem přesvědčená, že to dobrý, pozitivní je silnější než to zlý. Vždyť kdyby bylo zlo silnější, tak už by dávno naše planeta nebyla, zlo by nás smetlo z povrchu zemského. V dobro je potřeba věřit absolutně, protože když si řekneme, že vyhraje zlo, tak si jen připravujeme cestu k tomu, abychom udělali taky hajzlovinu: když ji dělají všichni, proč bychom ji nedělali taky. To Havlovo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ je úběžníkem, ke kterému má člověk směřovat. A když se pak dostane do kritické situace, kdy se musí rozhodnout mezi dobrem a zlem, jasně ví, co si musí vybrat. Jak a kdy skončí svět, to pochopitelně nevím. Ale jak se musím v životě rozhodovat, to vím úplně jasně.

Zachrání nás láska

V Centru současného umění DOX jste teď měla výstavu Via vitae (Cesty životem), kde kurátoři shrnuli vaši tvorbu od padesátých let do současnosti. Během jedné komentované prohlídky jste prohlásila, že jste si životní energii udržela právě kvůli tomu, abyste si mohla jednou udělat takovou výstavu. Co vám osobně přinesla?

On to byl takový příběh se začátkem a koncem. Kurátoři Otto M. Urban a Michaela Šilpochová výstavu udělali velice inteligentním způsobem: naprosto porozuměli mému lidskému příběhu a tomu, jak to vidím. Takže výstava začínala tím průšvihem, kdy chce člověk být rovný Bohu, a končila vzkříšením. To je vidět na obraze, který tady visí nade mnou. I když je člověk odrbaný a zkrvavený, nakonec vyhraje, protože ho zachrání láska.

Ten obraz je z roku 1952 a jmenuje se Po konci (Hic iacet omnipotens homo sapiens) – tady leží všemocný homo sapiens. Anděl nad posledními lidmi na planetě po atomové válce je láska?

Já si představovala, že všemocný člověk zpustošil celou Zemi, na které zůstaly jen dvě děti. A nad nimi je jejich matka, která byla taky zabitá, ale kvůli své lásce je stejně dál vede na jejich cestě životem. Čili ta katastrofa má happy end, mocipán leží na okraji obrazu pohřbený a nikdo už si ho nepřipomíná. A to ze sebe udělal vládce nad životem a smrtí: měl moc nad národy a rasami, které posílal do gulagu nebo plynových komor.

Narodila jsem se v roce 1928, v roce 1937 umřel prezident Masaryk, v roce 1939 sem napochodovalo německé vojsko a já jsem do sedmnácti žila v protektorátu. Po válce přišly dva roky velkých nadějí, jenže pak přišel komunistický puč. Mě a mého muže Pavla Brázdu vyhodili ze školy a nastala čtyřicetiletá komunistická poušť. Ale já celou dobu věděla, že všichni ti uzurpátoři nakonec stejně budou muset sklapnout podpatky před zdrojem života, abych neřekla rovnou před Bohem. Zažila jsem Hitlera, Stalina, teď Putina, po světě navíc za tu dobu chodilo mnohem víc diktátorů. Ale nikdo z nich nemohl sám vládnout světu, i když tolik chtěli, proto to s nimi taky vždycky špatně dopadlo.

Je vidět, že váš zdroj života je hodně silný. Ještě stále malujete?

Pravidelně už ne. Oči mně odcházejí, hůř slyším, vlastně celá odcházím. Ale s tím se člověk musí smířit, že jsme koneční. Momentálně se zabývám spíš takovou inventurou a dávám dohromady věci, které jsem udělala.

Stále málo známá je vaše tvorba pro děti, které jste se věnovala, když vám komunisti zakázali živit se volným uměním.

To mě hodně bavilo a ráda bych z toho někdy udělala výstavu. Ilustracemi jsem nás dlouhá léta oba živila, protože Pavla to moc nebavilo a radši šel dělat do kotelny. Udělala jsem spoustu knih, o akvarijních rybičkách, kytkách, zvířátkách, taky nějaké omalovánky, s Pavlem knížku jeho babičky Heleny Čapkové Koželuhové o bratrech Čapkových Moji milí bratři.

Jaký je váš život bez Pavla Brázdy, který umřel před pěti lety?

Už jsem si na to celkem zvykla. Samozřejmě mi občas chybějí ty naše veliké diskuse, někdy spíš polemiky, které jsme spolu tak rádi vedli. Pavel měl spoustu nevyřešených otázek a tím, že jsme o nich diskutovali, tak se vyjasňovaly. Teď mám protivníka sama v sobě. A když s někým potřebuju probrat nějaké dobrodružství, které jsem během dne zažila, stačí mi zajít o patro níž za dcerou Kateřinou nebo ještě níž za vnuky a pravnuky. Člověk potřebuje věci s někým sdílet.

Rudo Prekop teď publikoval fotografickou knihu Underground – lidský portrét, kde jste se svou širokou rodinou. Jak je pro vás důležitá?

Pavel děti dlouho nechtěl, chtěl se soustředit jen na umění a na sebe. Ale mně to začalo chybět. Jednou jsme byli někde v Tatrách, kam jsme jezdili stopem. Ráno jsem se probudila na seníku a říkala si: Je to sice prima, ale ještě víc prima by bylo, kdybych to mohla ještě někomu ukázat. Pak jsem se začala motat kolem křesťanství, což Pavla strašně štvalo, dala jsem se pokřtít. A on si řekl, že když budu mít dítě, tak s tím křesťanstvím přestanu blbnout. No, a nepřestala jsem.

Co říkáte na to, že rodina se dnes už bere šířeji, nejen v tradičním formátu muž – žena?

Je fajn, že se to v 21. století už nebere jako nějaký zločin. Vždyť Oscar Wilde byl zavřený za to, že byl gay! Připadá mně v pořádku, když se respektuje, že jsou lidé různě sexuálně orientovaní.

Vás katolictví nevede ke konzervatismu?

Konzervativce považuju za naprosto příšerný, odepsaný lidi. Konzervatismus je pro mrtvoly, do konzervy se přece strká mrtvé maso. Čili co je konzervativní, to je mrtvé. Igor Stravinskij říkal, že je pro tradici, ale není pro konzervatismus. Tahle formulace se mi hrozně líbí. Tradice jsou hodnotné věci tradující se z generace na generaci. Konzervatismus je, že se zakonzervuje určité stadium a nechá se umřít.

Měla jste to tak vždycky?

Myslím, že jo. Víra přece musí být živá. Někteří lidi si myslí, že když si přečtou katechismus, mají hotovo. Ale tak to není. Já vlastně nemám moc ráda, když se říká, že jsem katolička. Já jsem křesťanka a dělení na katolíky, evangelíky a tak dále neberu. Křesťanství se snažím postupně porozumět, i když vím, že mu nikdy úplně neporozumím. Je v něm spousta tajemství – a to je jenom dobře. Když je někdo konzervativní, tak si zablokuje jakékoli hledání a je konec. Můj otec byl ateista, volnomyšlenkář, humanista. A já jako křesťanka sdílím podobné hodnoty jako on.

Co říkáte na to, že ve vedení katolické církve aktuálně nesedí skoro nikdo, kdo by to viděl takhle liberálně?

Tak ona i církev je živá a stojí na lidech. S jejich všemi chybami.

Monet taky ztratil oči

Co vás v naší kultuře v poslední době potěšilo?

Kvůli očím už bohužel nemůžu moc číst. Ale samozřejmě mě zajímá, co se dělá ve výtvarném umění, jak to dneska mladí lidé vidí. Zajímá mě experimentální hudba, když cítím, že vychází z autorovy vnitřní potřeby, a ne z toho, že se to tak teď má dělat. Hodně poslouchám rádio, velice ráda mám Vltavu, ta je opravdu bezvadná. V noci tam hrávají ty moderní, současný věci.

Zažila jste nástup rádia, pak televize, internetu, mobilní komunikace, sociálních sítí. Jak je těžké učit se používat stále nové a nové komunikační kanály?

Od toho mám vnuky. Naučili mě dělat věci na počítači, ale na rozdíl od Pavla jsem na něm nikdy nemalovala, to mi bylo vzdálené. Skvělé je, že si z počítače můžu pouštět muziku, kdykoli a jakoukoli chci.

Jak se daří vašemu dvojčeti Haně Lobkowiczové, plánujete zase společnou oslavu vašich blížících se půlkulatin, jako když jste si udělaly k devadesátinám velký večírek v Lucerně?

Bohužel špatně, má alzheimera, což je naprosto příšerná nemoc. Jsem jí hrozně zavázaná. Doslova mně razila cestu do světa, narodila se totiž jako první. A potom mně, když jsem byla v rejži, děsně pomáhala. Už hned když mě vyhodili ze školy a načas jsem ztratila perspektivu. Taky se za mě intenzivně modlila, to pro mě mělo velikánskou sílu. Cítila jsem, že se o mě stará, mohla jsem se jí vždycky svěřovat, probírat s ní intimní věci.

Takže velká oslava už nebude?

Ne, určitě ne, já už nechci. Ale jinak mám samozřejmě ráda, když se lidi kvůli mně sejdou. Ta výstava v DOXu pro mě bylo místo setkávání, to bylo skvělý. Potkávala jsem tam často lidi, které jsem neviděla třeba padesát let. Už ani nevím, kde se vzali – a oni teď za mnou přijeli. To bylo hrozně milý, když se k vám najednou obrátí někdo, koho jste tak dlouho neviděl.

Váš muž Pavel Brázda byl první, kdo po revoluci vrátil prezidentskou medaili Za zásluhy, protože nesouhlasil s postoji Václava Klause, který mu ji udělil. Není vám líto, že vy jste žádnou medaili nedostala?

Absolutně ne! Já na to nejsem zaměřená, na nějaký medaile a takovýhle věci. To mě vůbec nenapadlo a vlastně mě to teď rozesmálo, musím říct, takováhle otázka! No to je legrace!

Bludný kruh II, 1957 • Autor: Pavel Zelenka
Bludný kruh II, 1957 • Autor: Pavel Zelenka
Autoportrét (Ibis redibis non morieris in bello), 1950 • Autor: Pavel Zelenka
Autoportrét (Ibis redibis non morieris in bello), 1950 • Autor: Pavel Zelenka
Dvojice s Měsícem, 1958 • Autor: Pavel Zelenka
Dvojice s Měsícem, 1958 • Autor: Pavel Zelenka

Ale každého umělce přece potěší nějaké oficiální zhodnocení jeho práce, ne?

Mě teda ne, na oficiality já nevěřím. Nevyžívám se ani v ukřivděnosti, ani v oficialitách. Jsem prostě ráda, že jsem. Že ještě jsem. A že jsem mohla něco udělat. Vystavovat jsme mohli s Pavlem až po revoluci, kdy nám bylo oběma přes šedesát. Ale bylo to skvělý, získali jsme ateliér a třicet let jsem v něm mohla dělat. Furt ho mám.

Věra Nováková • Autor: Milan Bureš
Věra Nováková • Autor: Milan Bureš

Je něco nebo někdo, co nebo koho byste si chtěla ještě namalovat?

Mám rozdělaného svého bratra, takový portrét. Tak toho bych teď chtěla dodělat. Jasně že bych měla chuť na něco dalšího, ale ty oči… Na druhou stranu Claude Monet taky ztratil oči, ale stejně dál maloval. Tak jsem si po jeho vzoru teď udělala takový vynález, na smeták jsem si přidělala štětec a chci s ním malovat, že si obraz položím na zem, pustím si hudbu a budu takovým rytmickým pohybem malovat na zemi smetákem.

Takže jako celoživotní figurální malířka nakonec skončíte u abstrakce.

Ale já nejsem proti abstrakci! Nejsem otrokem nějakého -ismu a abstrakce je prostě to, na co mám teď chuť. Vždyť jsem svobodná a můžu si dělat, co chci, když mě to baví. Beethoven složil svou Devátou symfonii, když už byl skoro hluchý. Smetana byl taky hluchý a dál skládal. Jediné, co mi vadí, je ta tma, jak teď rychle přichází, když pořád blbnou s tím zimním časem.

Narodila se 17. ledna 1928 v rodině pražského právníka Bohumila Nováka jako jedno ze šesti dětí. V roce 1947 byla přijata na Akademii výtvarných umění, odkud byla spolu se svým budoucím mužem Pavlem Brázdou o dva roky později komunisty vyhozena. Až do roku 1989 se nemohla uměním živit, ve svém bytě pořádala filozofický kroužek křesťanské orientace. První výstavy se dočkala (spolu se svým mužem) v roce 1991, zprodukovala ji Revolver Revue. Její svébytné, stylově nezařaditelné malířské dílo se dočkalo velkých retrospektiv v Galerii Klatovy/Klenová (2011) a letos v pražském Centru současného umění DOX.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 46/2022 pod titulkem Konzervatismus je pro mrtvoly