Původně jsem chtěl psát o tom, jak proběhlo jednání nové sněmovny o udělení důvěry vládě Petra Nečase. Ale dál, než k projevu komunistky Marty Semelové, jsem to sledovat nedokázal. Vypnul jsem televizi, rozhodl se nečekat, až se všichni opoziční poslanci vypovídají a vrátil jsem se k původní myšlence napsat sloupek o fenoménu Jiří Kajínek. Ten fenomén tu existuje prakticky od chvíle, kdy jsem se stal v roce 1990 profesionálním novinářem.
Kajínek byl tehdy propuštěn z vězení po odpykání více než půlky sedmiletého trestu. V osmdesátých letech byl bytařem, při vylupování zhruba patnáctého bytu jej chytila policie a on přetáhl hasákem policajta přes záda. Dostal sedm let.
V roce 1991 řídil z půjčovny najaté auto, které mělo podobnou značku jako kradené, po němž pátrala policie. Při kontrole dokumentů – není jasné, proč policie při vracení auta Kajínka kontrolovala – vyndal dnes legendární Jiří plynovou pistoli, policisty odzbrojil a ujel jejich služebním autem. Dostal za to jedenáct let.
O dva roky později uprchl z vězení, aby přesvědčil veřejnost, že jeho trest je nespravedlivý. Nepřesvědčil. Během tohoto útěku spáchal dvojnásobnou nájemnou vraždu. Soudci sice připouštějí, že v případu je řada nesrovnalostí, že Kajínka možná potopili úplatní plzeňští policisté, kteří byli do vražd zřejmě nějak zapleteni a slíbili Kajínkovi krytí. Není vlastně ani jasné, proč by si měl údajný najimatel Kajínka najmout. O tom můžeme spekulovat donekonečna. Skoro s jistotou můžeme říct, že Kajínka tehdy někdo šeredně podrazil, ale se stejnou jistotou můžeme říct, že Jiří Kajínek vraždy spáchal.
Na vlastní oči jej viděli vraždit tři lidé, další tři jej viděli odcházet z místa činu, další svědek potvrdil, že Kajínka na místo činu přivezl. Případem se zabývala řada soudců, včetně dnešního předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského (ten ovšem ve funkci ministra spravedlnosti). Všichni soudci došli vždy ke stejnému názoru – a nešlo o žádné zkorumpované idioty, ale o velmi vážené a respektované persony. Kajínek vraždil.
Je zajímavé číst úryvky ze spisu o vyšetřování i třeba původní odůvodnění rozsudku. Kajínek neměl alibi, jeho jediná obhajoba stála na tvrzení, že kdyby vraždil on, použil by samopal s tlumičem a nezůstali by po něm žádné stopy.
Právě jakési gangstersko-romantické tvrzení o samopalu (předzvěst jeho pozdějších útěků a různých prohlášení) se stalo základem marketingové značky Kajínek. Značky sympatického grázla, který sice není čistý, ale nevraždil. Film, který právě přišel do kin, o ničem jiném není. Kajínek je značka, která se dobře prodává. Útěk z Alcatrazu je taky značka, která se dobře prodává a neznám nikoho, kdo by ten film viděl a nefandil zločincům, aby se jim útěk povedl. Nikoho moc nezajímalo, že šlo o bankovní lupiče, násilníky, únosce či zločince s řadou loupežných přepadení v rejstříku.
Kajínek nám tu taky jednou zůstane jako film, zvláštní odkaz. Zastřelil dva lidi z plzeňského podsvětí a třetího těžce zranil, ale na to se spíš zapomene, nebo se to časem rozmaže. Zůstane tu hrdina, který útěky hledal spravedlnost.
Nakonec, proč ne. Za vytrvalost, se kterou na sebe Kajínek upozorňuje, si jisté uznání zaslouží. Jenže je to vlastně moula. Za doživotí si může sám. U soudu původně svědčili znalci, kteří tvrdili, že sice zřejmě vraždil, ale je napravitelný. Mohl dostat dvacet pět let a dnes by byl venku. Jenže Kajínek si vyžádal další – podrobnější – psychologické zkoumání a to konstatovalo, že jde o zločince, který své násilí v čase stupňuje a náprava je nepravděpodobná. Soudcům nezbylo než na tomto základě dát Kajínkovi doživotí. Vlastně si o trest řekl sám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
