„C’est la France!“

Slzný plyn mě pálí v nose, celé ráno bylo poznamenané blokádami před školní budovou. O přestávce z okna pozoruji pálení popelnic přede dveřmi a zásahy bezpečnostních složek. Všude je cítit zápach. Jsem na středoškolských studiích ve Francii, kde politické dění nezůstalo jen v učebnicích. 

Na první dvouhodinovce geopolitiky nás z celé třídy sedí pět. Na plánovaný test se zapomnělo a diskusi o aktuálním dění občas přehluší výbuchy zvenčí. O přestávce se vyhrneme ven a spatříme sloup černého dýmu. Učitel se snaží uklidnit hlavně nás, dvě české studentky: „C’est la France!“ Kdyby nastal skutečný problém, určitě by se podle jeho slov rozezněl poplach a on by nás, jak mu velí pokyny, odvedl do bezpečí. Potkáváme se s několika dalšími Čechy a náš skupinový chat je zavalen videi a zprávami.

Na hodině matematiky je nás opět poskrovnu. Ti, kdo dorazili, vzrušeně diskutují, na zákaz mobilních telefonů nikdo nedbá. I tady z plánované písemky sejde. O malé přestávce vycházím na balkon, v dálce stoupá k nebi kouř. Přes WhatsApp se ujišťuju, že moje kamarádka je uvnitř školní budovy. Spadne mi kámen ze srdce. 

Po obědě nás čeká promítání filmu na hodině dějepisu – příhodně o právě probírané Francouzské revoluci, která se najednou už nezdá tak vzdálená. Od ostatních studentů se dozvídám, že pokud jich na vyučování dorazí příliš málo, učitelé hodinu rovnou zruší.