Díky, že můžeme. Oidipus zachraňuje demokracii

Představení ještě ani nezačalo a už je tu děkovačka. Příchozí se teprve usazují v hledišti, do sedmé hodiny zbývá pár minut, ale už tu duní diskofunkový beat, herci tančí, party graduje a do toho se pronášejí slova díků. „Díky, Oidipe. Díky, divadlo. Díky, demokracie. Díky, že můžeme.“ Tak se rozjíždí adaptace Sofoklovy tragédie pod názvem Oidipus Utopia, kterou pro ústecké Činoherní studio vytvořil režisér Michal Hába coby první plnohodnotnou inscenaci v nové funkci zdejšího uměleckého ředitele.

Co ale dělat dál poté, kdy všem bylo poděkováno? Kam se posunout dál? Oidipus sice zničil monstrum a osvobodil Théby od Sfingy, která město roky sužovala, dostalo se mu za to vděku obyvatelstva a stal se králem, ale jeho další vláda už zdaleka tak úspěšná není. Zuří tu mor a vyhlídky na budoucnost nejsou valné. Vše stagnuje. S podtitulem crazytragédie se Hábovo čtení Oidipa stává podobenstvím o současné politické situaci, v níž panuje cosi jako únava z demokracie, fašistické tendence jsou na pochodu, environmentální krize sílí a do toho je v postkomunistické situaci ještě každá snaha o strukturální zlepšení nebo sociální spravedlnost často nálepkována jako přivolávání starých časů. Jak si s tím má Oidipus poradit, když ani sám neví, že je hlavní příčinou problémů?

V koprodukci se svou divadelní skupinou Lachende Bestien přináší osmatřicetiletý Hába s Oidipem do ústeckého Činoheráku vše, co je pro jeho rukopis typické a čím si na zdejší scéně vlastně neúmyslně vydobyl pověst zlobivého dítěte, provokatéra a jednoho z nejvýraznějších divadelních režisérů své generace. Každý jeho kus v sobě obsahuje notnou porci společensko-politického komentáře a do toho se při práci s herci a herečkami obloukem vyhýbá psychologickému realismu, který v českém prostředí dominuje. „Zajímají mě víc principy než postavy,“ souhlasí Hába krátce po skončení představení v divadelní kavárně. I proto ho na začátku Oidipa nejprve zaměstnávaly myšlenky, kam se poděly všechny utopie a co se dnes děje s demokracií – až poté k nim našel vhodnou hru.

Pro Hábu, který roky fungoval na volné noze a šel vlastní osobitou cestou, je funkce uměleckého šéfa v Činoherním studiu prvním stálým angažmá – a je to spojení, které dává dokonalý smysl. Studio se těší pověsti jedné z nejprogresivnějších tuzemských scén a roky se o něm s nadsázkou říká, že jde i o nejvzdálenější pražské divadlo. Jako první na světě adaptovalo kultovní román Chucka Palahniuka Klub rváčů a hrálo jej s velkým úspěchem. Současně prožilo v posledních patnácti letech velmi turbulentní vývoj, kdy mu hrozilo i zrušení – což byla situace, která v Ústí dala do pohybu významnou vlnu občanského odporu a promluvila do následujících místních voleb. Činoherák tak je divadlo, které má změny a restarty v krvi a s každou érou umí samo sebe nově definovat.