Byl vrah obětí, nebo spíše produktem a aktérem zla? A jak vypadá zlo v běžné realitě?

Respekt 42/2025

Jsem máma tří dcer, tedy byla jsem, do 21. prosince 2023… Od té doby se snažím zvládnout ztrátu dítěte. Jde mi to střídavě a s různými odbočkami, stejně jako mým blízkým a stejně jako ostatním pozůstalým, o kterých vím. Zhruba po roce od zavraždění dcery mi došlo, že nesu těžce, že se za viníka ve veřejném prostoru označuje policie, jako bychom nevěděli, kdo byl pachatelem toho „zlého činu“ neboli zločinu, činu zla a slabosti. 

Bolí mě, když se tento slaboch nazývá za mě eufemisticky střelcem – není to náhodou označení pro šachovou figurku a znamení horoskopu? Vnímám to stejně, jako kdyby někdo Olgu Hepnarovou nazýval řidičkou. 

Bolí mě, když se hovoří o tragédii… Tragédie je, když někdo umře v horách, když někdo zemře na nemoc, nezaviněně či neúmyslně. Postupně si zvědomuji, že úplně zbytečnou nadstavbou mého truchlení nad ztrátou dcery je to, že zemřela proto, že to byl něčí úmysl. Byl to úmysl někoho, kdo se na to téměř rok připravoval, šel zlu naproti. A oproti velké podpoře, kterou jsem cítila od začátku a cítím ji ze širokého okolí dodnes, nevnímám ve veřejném prostoru explicitní odsouzení vraha a jeho činu. A 13. října na mě ze schránky vypadl Respekt s obálkou, která mě úplně rozložila… Na první straně titulek „Nevím, co vůči střelci cítím, i on je obětí zla“.