Potkávám se se sousedkou, dcerou staré paní, a společně jdeme do bytu paní Emílie, které všichni říkáme Emilka. I já, vždycky pro mě byla něco jako náhradní babička. Když vstoupíme, paní si nás obě „vyvaleně“ prohlíží, jako by nás viděla poprvé v životě.
Dcera mě znovu představuje a ukazuje mi co a jak. „Červené brýle jsou vždycky tady, ale nepleť si je s druhými červenými, ty jsou kulatější“ a pokračuje dalšími informacemi podobného typu. Překvapuje mě, že i přesto, že jsou tyto věci paní Emílii blízké, poslouchá stejně zaujatě jako já. Ale asi to hned zapomene, stejně jako moje jméno, na které se mě v průběhu dne zeptá ještě několikrát.
Za hodinu už vyrážím z našeho bytu s kabelkou přes rameno až do nejvyššího patra, kde si k Emilce odemknu. Vezmu platební kartu položenou na skříňce v předsíni a Emilce připomenu, že si má dojít na záchod. Poprvé odmítne, ale po druhém pokusu spolu se sdělením, že jdeme na „dlouhou procházku“, si nakonec přece jenom na toaletu dojde. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem prvních pár bodů zvládla a že můžeme vyrazit.
Zamknu a jdu pověsit klíč na hřebík v botníku sousedů před bytem, Emilka už klíče nemá, prý je neustále ztrácela. S mojí pomocí sejde ze schodů, i když i tu na začátku odmítá. Během procházky se navzájem otrkáváme jako dvě děti, které se mají stát kamarády.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
