Kdo může za nárůst agresivity

Mítinky vládních politiků občas připomínají bitevní pole. Třeba premiér Petr Fiala si během kampaně už vyslechl, že je ho*no, s*ačka, že není člověk, je vrah, vlastizrádce, svině… a to jsem vybral jen publikovatelná označení. Možná víc znepokojující než slova jsou ale v těchto situacích výrazy tváří, které premiérovi kritici mají. Z nich je patrné mimořádně silné rozrušení, které jde za hranici klasického protestního happeningu. Podobné situace zažíval před lety i Andrej Babiš, ale dnes je napětí přece jen o stupeň vyhrocenější.

Politika se všude po světě posouvá od výměny argumentů k agresivnímu hulákání, v němž druhá strana vůbec neposlouchá. Pochopitelně se nabízí takové jednání okamžitě povinně odsoudit, ale možná lepší recept našel právě Petr Fiala. Přijal situaci, jaká je, a za lidmi s nejvyhrocenějšími projevy přímo jde. Reakce jsou zajímavé a rozdílné. Někteří v agresi pokračují dál, jiní jsou ale najednou viditelně zaskočeni tím, že nekřičí přes hlavy desítek lidí, nýbrž musí stanout tváří v tvář člověku, který je shodou okolností i premiérem země. 

Lidé mají právo být naštvaní, rozčilení, politici zastupují jejich zájmy, a když tak podle nich nečiní, proč by nevyužili občanského práva protestovat? Mají pár vteřin, aby se vyjádřili, jindy moc nemají šanci politiky potkat. A kdo ví, třeba si aspoň někteří z nich uvědomí, že svůj projev vzteku přehnali. Tak jako si to uvědomil pán, který praštil Andreje Babiše holí přes záda, a pak se neustále omlouval, že to byl zkrat. 

Agresivita má celou řadu příčin. Například rétorika Tomia Okamury je tak nenávistná, že za jakýkoli projev útoku z jakékoli strany nese svůj díl odpovědnosti. Když pumpujete vzduch do balonu a přeženete to, prostě praskne. Po zavraždění Charlieho Kirka začali nejvíc bědovat nad agresivitou ti, kteří společnost nejvíc polarizují a druhým podsouvají zlé úmysly. Jako to dělá Okamura či kardinál Dominik Duka.