Tania León: To, jak vypadám, o mně neříká vůbec nic 

V celém letadle, které mohlo v roce 1967 odletět z Havany do Miami díky speciální dohodě o „letech svobody“ mezi Castrovou Kubou a americkou vládou, byla tehdy čtyřiadvacetiletá Tania León jedinou ženou černé pleti. Komunistický ostrov měl mnoho problémů, ale systematický rasismus mezi ně nepatřil. 

Kubu opouštěla v prvních letech spíše bohatá bělošská menšina a mladá míšenka ze skromných poměrů tak mnohé překvapila. „Nic tam na tebe nečeká!“ říkala jí rodina i hudební pedagogové. A ještě při nástupu do letadla ji zastavil milicionář s otázkou: „Co tam budeš dělat?“

Dnes je uznávanou skladatelkou a dirigentkou kombinující ve svých dílech západní tradici vážné hudby s jazzovou i folklorní taneční energií, která nezřídka vyrůstá z latinskoamerických rytmů a nápěvů. Má na kontě Pulitzerovu cenu za skladbu Stride skládající hold ženskému hnutí i medaili Kennedyho centra. 

V něčem měli možná její blízcí pravdu, oproti „barvoslepé“ Kubě narazila ve Státech na vyhraněnou politickou realitu hluboce zakořeněných předsudků. A coby ženu tmavé pleti ji v uměleckém světě spojeném převážně s dávno zesnulými bílými muži skutečně po celý profesní život provázelo škatulkování.