Výstava týdne: Martin Mrkva je virtuos invenčních návratů k makabrózní tradici

Když před čtyřmi lety Centrum současného umění DOX uspořádalo kolektivní projekt kurátora Otto M. Urbana Vanitas, jeho kolegyni Janu Schlesingerovou z Regionálního muzea a galerie v Jičíně na výstavě mezi všemi zátišími s neodvratně umírajícími květinami zaujaly práce Martina Mrkvy (36). Loni se k malíři vypravila do ateliéru a připravila s ním aktuální výstavu ...pomalu se obracíš v prach, která publikum na východě Čech přivádí do zcela neznámých prostorů.

Jičínská galerie na zámku se totiž rekonstruuje, město jí ale dalo k dispozici vedlejší komplex jezuitské koleje, která stále nese fatální stopy dlouhodobé devastace ruskou armádou, jež objekt okupovala během dvacetileté normalizace. Stav památky bohužel nedovoluje prezentovat Mrkvovo dílo na větším prostoru než jen v přízemní místnosti rozdělené dvěma pilíři. I tahle komorní výstava nějakých dvou desítek obrazů ale Mrkvu ukazuje v perfektním světle. A kdo by měl zájem, poslední srpnový den, kdy výstava končí, bude rozšířena o další jeho velkoformátové obrazy rozvěšené v arkádách kolem kolejního dvora.

Mrkva patří mezi současné neodekadenty. Jak v katalogu uvádí Kamil Princ, přední odborník na tuto problematiku, při pohledu na Mrkvovu tvorbu „jsme svědky defilé rozpadu a všudypřítomné dezintegrace, kdy se figury na plátnech rozkládají a roztékají jako Baudelairova mršina mokvající na slunci“. Podobně jako jiný virtuos invenčních návratů k makabrózní tradici Martin Mulač, tak ani jeho vrstevník Martin Mrkva nepřichází s tím, co už tu bylo, ale s tím, co tu teprve bude. Jeho obrazy zmaru jsou vizionářským vhledem do časů příštích, na které je třeba se připravit. Přičemž například v díle Masakr z roku 2022 zjevně inspirovaným ruskou invazí na Ukrajinu je tahle vize až fyzicky nepříjemná – byť ji Mrkva jemně ironizuje svým již tradičním gagem, kdy lidské postavy nahrazuje okoralými rohlíky.

Mrkva maluje na plátna a hlavně na papíry. Kurátorka Schlesingerová díla přibila přímo na kolejní zdi s opadávající omítkou, což jim přidává na intenzitě. Pokud by se Josef Váchal mohl zvednout ze svého hrobu v nedaleké Radimi a chtěl by se podívat na nějakou pěknou výstavu, vím přesně, kam by okamžitě vyrazil.