Ukaž, na jaké straně jsi

Začalo se to dít zhruba před šesti lety. Nenápadně a bez větších ambicí. Kytarista, zpěvák a skladatel Denis Bango chtěl rozvíjet svůj hudební talent a pustil se do tvorby rapových beatů. Zvuk jeho kapely The Wilderness mu přestával stačit a chtěl se umělecky posunout. Nebyl sám, kdo cítil, že se něco vyčerpalo. Na podobné křižovatce se v té době ocitlo více hudebníků ze slovenských punkových kapel. Kytary působily přežitě, rap je lákal novými možnostmi a energií. Cítili, že je potřeba vyměnit starou hudbu za novou, a pustili se do neznáma.

Pro všestranného muzikanta Denise Banga, který začal v roce 2019 vystupovat jako Fvck_Kvlt, byl rap způsobem, jak osvobodit své hudební schopnosti, Edúv Syn rapovou sólovou dráhou vyřešil obvyklé potíže se vztahy ve své kapele. Členové Berlin Manson během covidových lockdownů také přehodnocovali, co pro ně znamená hrát v kapele. Dušan Vlk byl sice rapper odjakživa, ale na rozdíl od mainstreamu v textech vždy odmítal obvyklá klišé o bohatství a úspěchu.

Hrstka slovenských pankáčů postupně vybudovala scénu, jejíž dnešní popularita předčila všechna očekávání. Novým zvukem přitáhli široké publikum a zároveň neopustili nic ze vzdoru, který jde s pravověrným punkem ruku v ruce. Stali se díky tomu nejdůraznějším kritickým hlasem, jaký nyní na Slovensku v hudbě zní. A současně s tím překročili mantinely punkové subkultury, v níž se názorově radikální hudebníci a hudebnice obvykle drží. Přitahují čím dál větší pozornost mainstreamu, vyhrávají hudební ceny a oslovují festivalové davy.

Vyvrcholením tohoto nepředvídatelného pohybu bude akce chystaná na pátek 15. srpna. Na hlavním tenisovém kurtu na pražské Štvanici se odehraje show příznačně nazvaná Underground Overtake, kde se na velkém pódiu představí tři nejsledovanější jména vzešlá z této původně podzemní kultury. Vystoupí tu Fvck_Kvlt, Berlin Manson a Dušan Vlk, který je taktéž kurátorem celého programu.

Nikdo z nich nešel popularitě okatě naproti. Publikum si je našlo samo, především proto, že se jim daří vystihnout dobovou náladu. Stojí v opozici vůči nacionalistickým i konzervativním proudům, které hýbou slovenskou – potažmo českou – společností. Podstatné však je, že nešetří ani liberály a druhou stranu spektra. Od krize bydlení přes východoevropskou identitu, od politických utopií až po křehkost duševního zdraví. Slovenští rapující pankáči mají trefnou skladbu takřka o každém tématu, které visí ve vzduchu.

Sundejme si masky

„Hudbu jsem objevil ještě před tím, než jsem začal vnímat. Už když mi byly tři roky, tak jsem věděl, že chci být hudebník. Neměl jsem fázi hasiče nebo kosmonauta,“ říká Denis Bango – vedle Edova syna jeden z hlavních iniciátorů přerodu, v jehož rámci do slovenské punkové scény vstoupil rap. Trnavský rodák vystupuje jako Fvck_Kvlt, ale ještě předtím, než začal rapovat, prošel několika kapelami, z nichž ta nejznámější jsou zmínění The Wilderness.

Hudba byla v jeho rodině přítomná neustále. Otec na začátku devadesátých let hrával na klávesy eurodance, o jedenáct let starší bratr se věnoval rockové kytaře. Proto není divu, že Denis začal s klávesami, absolvoval výuku na klavír, naučil se na kytaru a kolem desátého roku už hrál v první skupině: „Zakládal jsem si na tom, abychom měli vulgární texty. Nadávky v písničkách jsem bral jako akt rebelie, symbol odkrývání pokrytectví ve společnosti,“ říká ve videohovoru ze svého trnavského bytu. Má tendenci to bagatelizovat, ale už tady je znát, že ho hudba od prvních chvil zajímala i možnostmi komentovat věci okolo sebe.

Ovlivnili ho Sex Pistols stejně jako The Beatles a sólová dráha Johna Lennona. Když pak objevil punkovou subkulturu, pro niž byl určující antifašismus stejně jako názory kritické ke komerci a kapitalismu, tak do sebe vše přirozeně zapadlo. Četl fanziny věnované hudbě i politice, které ho nasměrovaly mimo jiné k četbě anarchisty Petra Kropotkina a předznamenaly jeho další smýšlení.

Když má Denis Bango označit okamžik, kdy se jeho hudba dočkala pozornosti mimo punkové kruhy, bez váhání zmíní píseň Čo s tým hnevom ještě od The Wilderness z roku 2018. Začíná elektronickým intrem, které naznačuje budoucí rapové směřování, aby pak Bango vyložil karty na stůl: „Jsem porevolučný zmetek... Nebaví ma Kryl ani Werich, nepestujem kult Havla, nezbožňujem Kisku, sere ma Kotleba.“ Píseň shrnuje sentiment levicově smýšlející části generace narozené po roce 1990, k níž se hlásí většina scény. Cítí vyčerpání letitého polistopadového narativu, který se opírá o vděčnost za svobodu, ale už se nijak nezabývá tím, jaké podmínky pro rostoucí nerovnost a polarizaci vytváří zdejší pojetí kapitalismu.

„Najednou o té skladbě začala psát liberální a centristická média. Přestali se bát chválit obsah, který nesl radikálně levicové myšlenky. Začaly se otevírat nové dveře,“ popisuje Bango. Píseň vznikala v atmosféře šoku po vraždách Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Bango byl tehdy plný pochybností, že mnohé z toho, co zpívá, by se nemuselo líbit pankáčům a jiné věci by se zase nemusely líbit novému, méně ortodoxnímu publiku, které začalo The Wilderness objevovat. V jeden moment mu ale došlo, že není možné, aby se stresoval tím, jak ho bude veřejnost vnímat.

„Začal jsem se strefovat úplně do všech. Ne proto, abych kohokoli shodil, ale proto, abychom si všichni sundali masky a podívali se na sebe, jací doopravdy jsme,“ popisuje principy, které naplno rozvinul coby Fvck_Kvlt, a začalo mu záležet na tom, aby jeho publikum vždy vědělo, jaké hodnoty zastává. Debutoval v roce 2019 deskou Kvlt_Teachings a v následující trilogii alb prošel proměnami, během nichž na niterné desce Zabijem sa! tematizoval psychické zdraví, s albem Cigán reflektoval svoji identitu uprostřed slovenských reálií a na letošní nahrávce Mrtvá revolúcia zase líčí kapitalismus jako utopii, která selhala. Když se Bango ohlíží za tím, co skladba Čo s tým hnevom odstartovala, tak hodnotí: „Byla to pro mě psychoterapie, kterou jsem chtěl nakazit ostatní.“ To se povedlo. Záhy po The Wilderness a Fvck_Kvltovi začalo být slyšet o dalších. 

Už se nechceme bavit o náccích

I pro Adama Draguna z Berlin Manson bylo zásadní, že ve třinácti letech v Košicích přičichl k hardcore-punkové subkultuře. V průběhu let vydával fanziny, hrál na bicí v kapelách, organizoval koncerty. Pro jeho pohled na svět mělo také klíčový význam, že se pohyboval mezi pankáči, anarchisty a umělci a podílel se na chodu nového squatu nazvaného Klub.

„Nebylo to místo zaměřené na koncerty a parties. Fungovalo spíš jako centrum spojující celou kulturní scénu ve městě,“ popisuje Dragun a doplňuje podstatnou charakteristiku Košic, kde se vzhledem k menšímu počtu obyvatel alternativní komunita nedrolila do mnoha subkultur jako třeba v Praze. Místní squat dával dohromady nejen radikály, ale také umělce a intelektuály, což pomáhalo názorovým výměnám a rozšiřování obzorů. Tento vliv je na Dragunovi znát dodnes. V současnosti studuje na pražské DAMU, věnuje se divadelní tvorbě a režii, a během hovoru se v něm tyto tři aspekty estéta, intelektuála i radikála stále přirozeně střídají a mísí. Což je výrazná kvalita, která se promítá i do tvorby Berlin Manson.

Bylo to hned během prvních covidových lockdownů, kdy se v jednom bratislavském bytě potkal s Patrikem Nagyem. Pandemie jim dala pochopit, že v jejich pohledu na umění se něco vyčerpalo. Dragun se zrovna vrátil ze studijního pobytu v Krakově s nechutí sednout si znovu za bicí. Nagy, který hrál ve skupině 52 Hertz Whale, zase nevěděl kam dál jít jako kytarista. Potřeba zkusit věci jinak je spojila. Nagy začal poprvé vytvářet hudbu na počítači, nejdříve v duchu postpunku a Depeche Mode, následně vstřebal i další elektronické styly a Dragun si poprvé stoupl za mikrofon, aby se stal uhrančivým frontmanem plivajícím slova plná deziluze. V chytlavých a notně jízlivých sloganech zachycuje všechny dobové krize, spojené namátkou s drahými nájmy, hypotékami, generačními konflikty nebo nástupem ultrakonzervativních sil. 

„Fuck off, nechceme sa baviť už o náckoch. Fuck off o otravných ufňukaných chlapcoch,“ sype ze sebe Dragun ve skladbě Fuck Off, která je podobně jako Šetril som slzy na niečo lepšie!!! výrazem zklamání z toho, že neonacistické tendence ve společnosti stále probublávají a berou na sebe zdánlivě kultivovanější podobu. Postupný průnik této ideologie do mainstreamu sledoval Dragun v době uprchlické krize, když se do slovenského parlamentu poprvé dostala Ľudová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby.

Míra nesnášenlivosti eskalovala s teroristickým útokem na bratislavský klub Tepláreň. Dva měsíce po něm byl Dragun při koncertě ve Skalici napaden kvůli duhové vlajce, kterou Berlin Manson vyvěsili na pódiu, a útočník mu zlomil čelist. „Pro nás to byl signál, že tohle není exces, ale že tady přichází nová norma,“ ohlíží se dnes Dragun za incidentem. Na novém albu Alternative für Disneyland si pak Berlin Manson ve skladbě Sixteen z konzervatismu utahují stylem, že k tomu, aby přišlo na svět dítě, nejsou potřeba máma a táta: „Malé deti sa nerodia. Padajú z neba, keď sa pravičiaci doma modlia.“

Dragunův spoluhráč Patrik Nagy, který pochází z Lučence a vyrůstal v maďarsky mluvící rodině, sleduje vedle domácího dění i to v Orbánově Maďarsku. „Vyrůstá tam mladá generace, která nezažila nic jiného než orbánovský režim. Jsou pěkně naštvaný,“ říká Nagy. „Na Slovensku vnímám poslední roky něco podobného. Vidím, že toho mladí lidé mají dost a možnost přihlásit se k nějaké kapele jim dává příležitost ukázat, na jaké straně jsou,“ nabízí interpretaci toho, proč se celé scéně podařilo v tak krátkém čase nabrat publikum.

Právě na koncertech napříč Českem i Slovenskem začalo být dobře znát, jak moc tato protestní hudba rezonuje s příchozími a jak důležité je, že před nimi na pódiu stojí autentičtí umělci, kteří se – podle toho, jak to každý z nich skutečně cítí – nebojí opřít do současné slovenské vlády, zastat se práv menšin, LGBT+ lidí nebo vyjádřit podporu Palestině. Hudba tu má stejnou váhu jako postoj a více než k oddychu vybízí k aktivizaci.

„Mnoho umělkyň a umělců dnes na Slovensku reaguje na aktuální vývoj zapojováním se do různých protestních aktivit. Organizují se zejména proti krokům ministerstva kultury. Zmiňovaní hudebníci ale navíc přinášejí ještě nadčasovou systémovou kritiku, která popisuje nejen status quo, ale osvětluje i to, jak jsme se do tohoto bodu dostali, a nastiňuje cesty ven,“ popisuje slovenská publicistka Michaela Kučová, čím je punkrapová scéna atraktivní a výjimečná.

Skoč do nejistoty

Raper Dušan Vlk tuto přitažlivost scény podchytil v dubnu 2023 v košickém klubu Tabačka, kam to z domovského Prešova neměl daleko. Společně s tamním hudebním dramaturgem Markem Mikičem odstartovali večery nazvané Underground Overtake. Původní myšlenkou, která zůstává stejná do dnešních dnů, bylo uspořádat akci věnovanou tomu, jaké spojnice a příbuzenství vytváří punk s rapem.

Hned návštěvnost prvního večera dala tušit, že tu roste něco neobvyklého. „Byla to jedna z nejúspěšnějších akcí, jakou jsem v Tabačce udělal. Mělo to celé hlavu i patu a také to dávalo smysl finančně,“ vzpomíná pochvalně Mikič, jak se na vlastní oči přesvědčil, že punkové postoje podané rapovou formou jsou něco, na co publikum začíná slyšet. Když pak začal Mikič pracovat v pražském klubu Fuchs 2 a viděl, jak celá scéna stoupá nahoru napříč celou bývalou federací, přenesl Underground Overtake do Prahy. S tisícovou návštěvností se odehrál loni na louce za klubem a letos slovenský punk rap zaplní o poznání větší tenisový kurt na Štvanici, jemuž se trefně přezdívá Coloseum. 

 Pestrost je klíčovou výhodou popisované scény. Každý z aktérů je v něčem jiný, okamžitě rozpoznatelný, přináší jiné postoje i odlišné emoce. Na rozdíl od Fvck_Kvlta a Berlin Manson, kteří mají v textech konfrontační osten a jsou se systémem v konfliktu, Dušan Vlk rapuje o tom, jak stresující je v takovém systému každodennost. Nejlépe to vyniká na letošním zadumaném albu Rok draka a vlka s mulletom, na němž v deníkových záznamech mapuje svůj první rok, kdy opustil stabilní práci v korporátu a vsadil vše na to, že sebe i rodinu uživí hudbou. „A ja neviem, či to stojí za to, riskovať to s deťmi, ale mám ich dve, a prácu ani jednu soon. Ja píšem smutné riadky, dúfam, že za nich tiež lóve sú. Nič iné ti neostáva, skoč do neistoty,“ rapuje opatrně v první skladbě Január. Osobní pochybnosti se odehrávají na pozadí širšího dění na Slovensku, vynořuje se tu i váhání, zda ze země odejít, či zůstat. 

„Vo vačku vždy cinká zvyšná viera v lepší svet. Písal som básničky pre ľudí, ktorí v ňom nenašli miesto,“ objevuje se o kus dál oblíbený motiv, v jehož rámci se Dušan Vlk obrací k těm, kteří svět vnímají se zvýšenou citlivostí. Uvědomují si, že kapitalistická orientace na pracovní výkon a výdělek v nich zabíjí něco ryzího a lidského. Tam, kde lze od Fvck_Kvlta nebo Berlin Manson načerpat motivaci k nesouhlasu a revoltě, nabízí Dušan Vlk navíc ještě empatii, soucit a uklidnění. 

„Ve stavu rozkladu, ve kterém se svět momentálně nachází, mi připadá nesmírně cenné, že oni svou tvorbou dávají příležitost ke katarzi. Ke kolektivnímu prožití hněvu či smutku, které z dění kolem nás cítíme. I mně osobně to pomáhá jednoduše se nezbláznit,“ popisuje Michaela Kučová nesmírnou důležitost emocionální roviny hudební produkce všech jmenovaných.

„Přijde mi super, že ta část společnosti, která nesouhlasí se směřováním, jímž se ubírají naše dějiny, má nyní hlas mezi mladými lidmi,“ zamýšlí se Dušan Vlk nad tím, čím punkrapová scéna obohatila dnešní Slovensko. Docílila toho tím, že všichni zúčastnění stále bez příkras – jen z větších pódií – mluví o tom, co se jich bezprostředně dotýká. O tom, co je bolí, po čem touží, z čeho mají strach, kdo je jim blízký a kým opovrhují. Stačí si pustit pár jejich skladeb a člověk okamžitě ví, na čem s nimi je a za čím si stojí. Což v dnešní době rozhodně není běžná kvalita a publikum to náležitě oceňuje. I s vědomím toho pak Vlk s mrknutím oka dodá: „Pro společnost je dobré, že má nějaké Berlin Manson, Fvck_Kvlta nebo Dušana Vlka. Nebo ne?“