Bruce Springsteen ví, jak porazit Donalda Trumpa

Někdy je prostě vhodné citovat v plném znění. Třeba když si šestasedmdesátiletá legenda amerického stadionového rocku uprostřed koncertu sedne na zem a začne vyprávět o své zemi. Jsme v Manchesteru, je květen roku 2025 a Bruce Springsteen, přezdívaný jednoduše Boss, rozjíždí před 25 tisíci lidmi čerstvou šňůru nazvanou podle starého hitu Land of Hope and Dreams, tedy Země naděje a snů. A je jasné, že Amerika v tuto chvíli v jeho očích nevypadá nijak růžově. 

„V Americe se teď odehrává hrozně podivný a nebezpečný shit,“ povzdechne si do mikrofonu Springsteen, zatímco klavír na scéně podkresluje jeho slova úvodními akordy z hitu My City of Ruins, Moje město v troskách. „V Americe pronásledují lidi za to, že uplatňují své právo na svobodu slova. Děje se to právě teď. V Americe jsou nejbohatší lidé spokojení sami se sebou, protože nechali nejchudší děti na světě napospas chorobám a smrti. To se děje právě teď. V mé zemi mají někteří lidé sadistickou radost z toho, jaké problémy způsobili loajálním zaměstnancům, opouštějí naše skvělé spojence a stavějí se na stranu diktátorů a proti těm, kdo bojují za svou svobodu...“

OK, celý Bossův projev trvá několik minut – a citovat jej kompletně zde jednoduše nelze. Vypráví třeba o univerzitách, jimž stát zadržuje peníze. Nebo o lidech, které zatýká na ulici a bez řádného procesu je deportuje ze země. Desítky tisíc lidí v publiku každou větu provázejí souhlasnými výkřiky. „Děje se to právě teď,“ dodává zase Springsteen a jako charismatický kazatel stupňuje naléhavost sdělení a s ním i emoce publika.

Je to pozoruhodný okamžik. Spojené státy mají za sebou něco přes stovku dní vlády nového režimu Donalda Trumpa. Země prochází nebývalou proměnou, zasvé bere mnohé z toho, co zbytek světa a vlastně i velká část samotné Ameriky považovaly donedávna za „neotřesitelně americké“. A Boss, jeden z vrcholných pop symbolů Ameriky, muž, který kdysi na obálku své nejslavnější desky Born in the USA nechal sebevědomě vyfotografovat svůj americký rockerský zadek v amerických džínách před americkou vlajkou, říká, že jeho země, ta, o které celý život zpíval, je v troskách. Nebo doslova: „Právě se nachází v rukou zkorumpované, nekompetentní a vlastizrádné vlády.“ A že „pojistky a váhy, jež mají zajistit dělbu moci, selhaly“. 

Těžko říct, kolik bylo v aréně v britském Manchesteru skutečných Američanů a kolik tam Bossovi na rtech viselo Britů nebo prostě lidí z celého světa, pro něž je Amerika orientačním bodem – a ta, o které vypráví Springsteen, dvojnásob. A vlastně je to trochu jedno. Podle reakcí davu bylo zjevné, že rozpad snu, o kterém tady stárnoucí rocker vypráví, souží spoustu lidí na srdci univerzálně, bez ohledu na to, jaký pas mají v kapse. Springsteenův boj je i jejich boj. A pokud hudebník nabízí nějaké světlo na konci tunelu, je to i jejich světlo. „Poslední pojistka, když kontrolní mechanismy selhaly, jsou lidé – vy a já. Jsme seskupeni okolo společných hodnot. To je to jediné, co teď stojí mezi demokracií a autoritářstvím,“ říká Boss a lidé vybuchují. Kapela pomalu graduje směrem k pompéznímu finále.

Stejné publikum

 Springsteenova koncertní šňůra, která dorazí tento týden i do Prahy, působí v kontextu dnešní americké reality trochu jako zjevení. Ve Spojených státech vládne Donald Trump a obrací na hlavu právě ty hodnoty, na něž se Springsteen odvolává. Trumpova Amerika je sebestředná, sobecká, ubližuje slabým a má pocit, že tak dává najevo svoji převahu. Trump přitom se svým chápáním světa vyhrál regulérně volby, v posledních týdnech stabilizoval svou podporu a sešikoval za sebou celou politickou stranu. Zároveň opozice, k níž se vždy hlásil Springsteen a kterou aktivně podporoval v kampaních Baracka Obamy, Joea Bidena nebo Kamaly Harris, z různých důvodů téměř zmizela ze scény. Springsteenova slova z jeviště vyprodaného turné znějí sice mocně a výmluvně, zároveň však jako hlas na poušti.

Bruce Springsteen vždycky představoval Trumpův opak. Jeho songy jsou plné úcty k lidem, se kterými se život úplně nemazlil. Vyprávějí o dělnících, kterým zavřeli fabriku, o válečných veteránech, kteří se vraceli domů a zjišťovali, že na ně nikdo nečeká – doslova ani přeneseně, o městech, která padla za oběť deindustrializaci. Boss se na tyhle lidi, do jejichž podoby se od počátku své úspěšné kariéry stylizoval, dívá s porozuměním jako na bytosti, které sdílejí společný úděl slabého člověka. V refrénu ústředního hitu jeho současné šňůry cestují pomyslným vlakem života společně „světci i hříšníci, vítězové i poražení, hráči, děvky i ztracený duše“. Všechny spojuje bída světa a všeobjímající Amerika – nebo spíše nikdy úplně nenaplněný americký sen.