Výstava týdne: Podle malíře Romana Košťála nás možná ještě čekají docela pěkné věci

Výstava Romana Košťála se sice jmenuje Bad Luck, kdo se ale vypraví na pražský Žižkov do Hidden Gallery zhlédnout tuhle sérii drobných maleb, v nichž se mytické folklorní bytosti střetávají s postavami z chmurných černobílých filmů, rozhodně nebude moci říci, že měl ve volbě své kulturní aktivity smůlu. Ba právě naopak.

Košťálovi je šestadvacet, narodil se v Ústí nad Labem, na střední uměleckoprůmyslové škole v Kamenickém Šenově studoval malbu a hutní zpracování skla, na AVU momentálně působí v ateliéru kresby Alice Nikitinové a Matěje Smetany – diplomka ho čeká teprve za rok. Chodí v černobílém oblečení a ve stejné barevné škále také maluje. Zásadně uhlem, což mu u velkých formátů umožňuje věnovat se uhrančivým skupinovým portrétům lidí, kteří se ocitají ve zvláštním bezčasí mezi životem a smrtí. Některé figury působí povědomě a zjevně pocházejí z našeho světa. Jiné, očividně dávno mrtvé, jako by vystupovaly ze starých fotografií a filmů. Zajímavé je, že tato nečekaná setkání ani živoucí, ani záhrobní straně nijak zvlášť nevadí, spíš z ní mají oboustrannou radost.

Kvůli aktuální výstavě se Košťál rozhodl vůbec poprvé soustředit výhradně na malé formáty jednotné velikosti 20 x 25 centimetrů. Galerii obtékají kolem dokola po stěnách její jedné místnosti. Mezi jednadvaceti kompozicemi najdeme portrét polednice, krále zvratků, hořící dívky, staré ženy nebo sněhuláka s vlkodlakem. Autor ve své fantazii zavítal do prostředí spiritistických seancí, fetišistických tužeb, podivuhodných rituálů nebo taky úplně obyčejného sentimentu: to, když se na jednom díle stařenka ohlíží za svým mládím, jež se za ní v pozadí odráží jako vybledlá erotická vzpomínka hlavně na jeho, až v druhém plánu také na její vlastní krásu. Všechny obrazy jsou i na Košťálovy poměry namalované s mimořádnou citlivostí pro detail. Autor si plátna vzhledem k jejich titěrné velikosti nemohl postavit na stojan, místo toho maloval vsedě s malbou položenou v klíně a možná právě z tohoto intimního kontaktu vychází neobyčejná vnímavost, s níž k formě i obsahu kompozic přistoupil.