Jsme na cestě k vazalství, nebo k technologické samostatnosti?

Bojuje se tvrdě. Vojáci jsou hrdinové. Národ v obětavosti překonává sám sebe. Na opačné straně oceánu ale sedí jeden jediný muž a pouze na jeho libovůli záleží, jestli to všechno bude dávat smysl.

Ne, nejedná se o amerického prezidenta Donalda Trumpa. Zásadní zvrat ve vývoji ukrajinské války může přinést soukromý podnikatel, jehož jméno jste již dávno uhodli. Elon Musk dokázal vyvinout a uvést do praxe komunikační systém Starlink, v praxi konstelaci tisíců družic na nízké oběžné dráze, jež umí zajistit rychlé internetové pokrytí většiny světa. Jenom díky němu dokážou ukrajinští vojáci udržovat stabilní spojení mezi jednotkami, ale také navádět na cíle moderní zbraně, jako jsou rakety a drony. 

Musk přímo zasahuje do války na Ukrajině. Když například odmítl rozšířit internetové pokrytí Krymu, nemohla ukrajinská vojska podniknout plánovaný výpad. Podnikatel také letos v březnu pohrozil úplným pozastavením technologické podpory a tím, že pokud systém vypne, „zhroutí se celá ukrajinská první linie“.  Přeháněl? Možná ano, možná ne. Jisté je, že ukrajinská vláda, která byla v tu chvíli uprostřed barvité hádky mezi prezidentem Volodymyrem Zelenským a Donaldem Trumpem, po tomto prohlášení obratem souhlasila se všemi podmínkami včetně výprodeje nerostného bohatství a uzavření příměří bez dlouhodobých bezpečnostních záruk. Tedy tak, jak jí to v onu chvíli americká administrativa diktovala. Raději ekonomické vazalství k Americe než válečná prohra s Ruskem.

Zatím marně

Otázka samozřejmě zní, proč nemůže ukrajinská armáda a státní moc ukázat směrem k americkému soukromníkovi zdvižený prostředník podobně, jako ho ukazuje dnes a denně směrem k Moskvě. Odpověď je jednoduchá, náhrada za Starlink neexistuje. Rozhodně ne v tuto chvíli. Čína, i kdyby podobný systém měla, kope na straně Ruska. A Evropa na nic podobného technologicky nedosáhne. „Buďme k sobě zcela upřímní. Pokud bychom měli převzít celou kapacitu připojení pro Ukrajinu a její občany, neumíme to zajistit,“ prohlásila například minulý týden na serveru Politico Eva Berneke, generální ředitelka francouzsko-britské společnosti Eutelsat, která se jako jedna z mála snaží alespoň částečně nahradit na Ukrajině Starlink. Zatím marně.

Muskovu moc nad východoevropskou zemí berme jako symbol či metaforu mnohem širšího fenoménu. Evropa ztratila kontakt se světovým technologickým vývojem a přestala tím pádem patřit k nejvyspělejším oblastem dnešního světa. Ví to intuitivně každý, kdo vytahuje z kapsy krabičku zvanou chytrý telefon nabitou nejrůznějšími aplikacemi, nejnověji již také umělou inteligencí.

Evropa se může vykázat výrazně nižším množstvím průlomových patentů v oblastech, jako je právě umělá inteligence, kvantové počítače nebo biotechnologie. V Evropě nenajdete technologické giganty, jako jsou americké firmy Google, Apple, Microsoft nebo čínské společnosti Alibaba, Tencent či Huawei. Z padesáti největších světových technologických společností se pouze čtyři nacházejí na starém kontinentu. Osmdesát procent digitálních technologií, které se v Evropě využívají, pochází z jiných částí světa. 

Evropané jako by uvízli v minulosti. Po druhé světové válce byla produktivita práce v rozvrácené Evropě poloviční ve srovnání s USA. Postupem času, jak se Evropa modernizovala, se rozdíl téměř podařilo vyrovnat. Na počátku devadesátých let se starý kontinent přiblížil výkonnostně na dosah novému. A pak se křivka zase znovu zlomila. Výsledek? Dnes Amerika bohatne (navzdory Trumpovu tvrzení o „americkém masakru“), zatímco Evropa ztrácí krok. Od roku 2000 rostou navzdory všem krizím průměrné reálné příjmy na hlavu ve Spojených státech dvojnásobnou rychlostí než v Evropě. Průměrná evropská mzda je o třetinu nižší než americká. Evropská ekonomika je dnes v podstatě poloviční ve srovnání s americkou. 

A tady se rychle zastavme. Názory na bohatství se mohou různit. Třeba se nepotřebujeme hnát za úspěchem podobně jako Američané. Třeba milujeme ochranu zákazníků, stabilitu a takřka dokonale štědrý důchodový systém. A dostupné zdravotnictví. Třeba si vystačíme se svým tradičním životem a tradičním průmyslem, třeba všechny ty nové divné věci ke štěstí nepotřebujeme – spíše naopak. 

Pak je ale nutné si odpovědět na jednu otázku: jak to zařídit, abychom se kolektivně, jako Evropané, neocitli v dohledné době v podobné situaci, v jaké se dnes nachází Ukrajina. Svět se změnil. Americký spojenec se v řádu týdnů proměnil ze spolehlivého partnera v něco, co se spíše podobá nepříteli. Soupeři, který se nám vzdaluje a disponuje věcmi, bez nichž se přestáváme být schopni obejít.

My a velké finále

Budoucnost může vypadat podstatně jinak než přítomnost. Celkem barvitě ji dokáže vylíčit profesor ČVÚT Michal Pěchouček. Sedíme v jeho pražské kanceláři zalité odpoledním světlem, které evokuje příjemné bezčasí. To, co bývalý technologický ředitel firmy Avast, badatel v oboru umělé inteligence a technologický investor popisuje, však naopak působí jako zběsilý kvapík.

Digitální revoluce spěje zjevně do velkého finále. Vrcholí pro tuto chvíli velkými jazykovými modely, kterým se působivěji přezdívá „umělá inteligence“ (AI), jež začínají krok za krokem alespoň částečně suplovat, či dokonce překonávat lidské myšlení. AI je v tuto chvíli dominantní sférou Spojených států, kterým šlape na paty Čína. Evropa zatím nic srovnatelného vytvořit nedokáže.

Pokud nedojde k rychlé změně, může to být docela problém. Svět, jak ho vidí Michal Pěchouček, se totiž dost možná radikálně promění právě podle vztahu jednotlivých zemí k AI. „Budou tu existovat naprostí lúzři, země, které s AI vůbec neumí zacházet, a tím pádem v nich ani prakticky nebude možné nic kloudného produkovat. To bude naprostá dystopie. Pak tu budou jakési AI kolonie, země, jež budou třeba Spojeným státům nebo Číně odvádět dávky za to, že jim k nějaké, třeba méně pokročilé formě umělé inteligence umožní přístup, a ony tak budou moci vyrábět a třeba řídit stát. Vedle nich budou jakési AI montovny, které budou mocnostem díky svému vzdělávacímu systému dodávat pracovní sílu, budou pracovat na dílčích záležitostech, nebudou mít však přístup k nejvyspělejší technologii. A na vrcholu nového ekonomického potravního řetězce se budou nacházet exportéři AI, což v tuto chvíli znamená Spojené státy s jejich technologickými giganty, kterým dýchá na záda Čína.“

Evropským cílem by v této situaci mělo být postavení suverénní mocnosti, technologické i bezpečnostní. Druhý aspekt, vojenskou nezávislost na Spojených státech, které přestaly být automatickou zárukou naší obranyschopnosti, už bereme teď, několik týdnů po Trumpově nástupu do úřadu, jako hotovou věc. Technologická vyspělost je ale v takovém případě podmínkou. Na moderní armádu si musíme umět vydělat peníze, a ty dnes ve velkém proudí právě z oblasti digitálních technologií. Bez nejmodernějších technologií se zároveň neobejdou ani moderní zbraně a armády. Stačí se na chvíli vrátit na začátek tohoto textu.

Zdroj naděje

Jenže jak to vše zařídit? Lze vůbec ztracený náskok dohnat? Evropské zaostávání se překrývá právě s nástupem původně americké digitální revoluce. Zdá se, že celý obrovský segment moderního světa proplul během posledních desetiletí okolo Evropy bez povšimnutí – nebo bez toho, že by Evropané dokázali včas pochopit jeho význam. Je to vlastně trochu, jako by na kontinentě přestala fungovat představivost. Evropa vynikala a stále vyniká ve výrobě nejrůznějších strojů, včetně automobilů, jež nahrazují lidské svaly, ruce a nohy. Digitální revoluce však míří k nahrazení nebo vylepšení lidského mozku. Na to jsme zjevně dlouho nemysleli, a než jsme to zjistili, pronikl neviditelný software do našich hmatatelných strojů. I nejvyspělejší výdobytky průmyslu se dnes neobejdou bez chytrých digitálních pomocníků. I německá auta se stále rychleji mění v důmyslné plechové „krabice“ obklopující pulzující digitální „mozek“ – a to nemluvíme o tom, že v nich čím dál častěji chybí skutečná chlouba evropského průmyslu – po dlouhé generace vyvíjený a k dokonalosti vylepšovaný spalovací motor.

I v tomto bodě je samozřejmě potřeba trochu brzdit. Ekonom Jan Bureš třeba v rozhovoru hned zkraje upozorňuje, že Evropa není v tomto bodě jednolitým celkem, jinak na nové časy reaguje celkem úspěšné Estonsko nebo Švédsko (o tom více následující text), jinak třeba Německo, které se v tuto chvíli jeví jako země, jejíž ekonomický model se vyčerpal nejvíce a je opravdu zásadním způsobem zakořeněn ve starých časech. Různorodost je možné chápat zároveň jako naději, protože ukazuje, že tak, jako je možné zaostat, je možné také chytit druhý dech.

Francie kupříkladu již před sedmi lety vyhlásila program rozvoje AI, investovala do něj tehdy 1,5 miliardy eur, provedla reformy tamních vysokých škol a v podstatě založila v Paříži jakýsi pokus o tamní Silicon Valley, který není úplně neúspěšný. V Paříži dnes funguje více než tisíc startupů zaměřených na umělou inteligenci a soukromý kapitál investoval do tamní podnikatelské infrastruktury jištěné vládním zájmem jen vloni více než sedm miliard eur. Obdoba amerického OpenAI zatím v Paříži nevznikla, pokud se ale Evropané vlastní umělé inteligence nakonec doberou, je docela dobře možné, že k tomu dojde právě ve francouzském hlavním městě.

Údolí smrti

Peníze, záměr, tah na branku. Je spousta důvodů, proč evropským zemím ujel vlak. Během jednotlivých rozhovorů s ekonomy, podnikateli, investory, diplomaty i politiky se názory mírně liší, v mnohém se však protínají. V podstatě všichni se shodnou na tom, že Evropa se nedokázala sjednotit do jednoho skutečně provázaného celku. Všichni to známe: je tu 27 trhů, existují hranice, kapitál se nepřelévá ani zdaleka tak hladce, jako je tomu v USA. Lidé mluví desítkami jazyků, národní vlády preferují národní firmy a národní zájmy. Bývalá evropská komisařka Věra Jourová tak třeba vypráví příběh o tom, jak národní lídři v podstatě rozpustili původně vizionářský, deset let starý návrh předsedy evropské komise Jeana-Clauda Junckera na ustavení jednotného digitálního trhu. Nebo o tom, jak jí samotnou prosazená digitální norma o shromažďování osobních údajů GDPR měla mimo jiné právě bojovat s roztříštěností evropského prostoru. „Řídili jsme se heslem: Jeden kontinent, jeden zákon. Jenže norma se stejně aplikuje v každé zemi odlišně, takže to vlastně úplně nepomohlo,“ povzdychne si dnešní prorektorka Univerzity Karlovy.

Dalším problémem je nedostatek financí. Evropa investuje do vědy a výzkumu v přepočtu na HDP zhruba polovinu toho, co USA nebo Čína. Nedostává se rizikový investiční kapitál, rozhodně nikoli ve srovnání se Spojenými státy. Evropané nedokážou podle vyprávění různých respondentů vytyčit koordinovaně několik jasných cílů, jako je třeba umělá inteligence nebo kvantové počítače, a těm poskytnout jednoznačnou podporu. Mezi univerzitním prostředím a zaváděním myšlenek do aplikovatelné praxe se rozkládá něco, čemu se říká „údolí smrti“ – zdánlivě nepřekročitelná kombinace faktorů, jež komplikují vznik dynamických startupů, na jejichž bujení, vzestupech, a hlavně pádech je digitální revoluce postavená. 

Příklad? Třeba v Česku dodnes neexistuje dobře fungující zákonná norma, jež by umožňovala nabízet ve startupech tzv. opce na budoucí akcie zakládané novátorské firmy, pokud jednou v budoucnu uspěje. Právě tato možnost je však jedním ze základních motivačních rysů podnikatelského prostředí spojeného s digitální ekonomikou. V těžkopádném Česku to prostě nefunguje. Stejně jako tu není možné, aby do krkolomného podnikání digitálního světa investovaly důchodové fondy. 

Je to v hlavě

Ještě na jedné věci se v podstatě všichni respondenti shodnou. Evropa se vyznačuje mentalitou, která jí nevelí vrhat se do divokých dobrodružství. Donedávna neměla ani vnější motivaci. Sedněte si k rozhovoru s bývalou českou diplomatkou v Izraeli právě pro otázky vědy a výzkumu Delanou Mikolášovou. Rychle dostanete popis země, která si nemůže z čistě bezpečnostních a existenčních důvodů dovolit nebýt na špici a nemít dostatek finančních i technologických prostředků na obranu. Izrael dokázal v řádu desetiletí využít masového příchodu vzdělané populace židovského původu z bývalého SSSR a cíleně na základě politického rozhodnutí přeskočit celou industriální fázi vývoje a proměnit se ze státu závislého na zemědělství a zahraniční pomoci v technologickou velmoc. Mimochodem, zmíněné opce tam podle diplomatky fungují velmi dobře, země disponuje rozvinutým ekosystémem investičních fondů a o přechod mezi teorií a praxí pečuje zvláštní instituce, která vědcům ukazuje cestu ke komerčnímu využití jejich výzkumu.

Každý z problémů má spoustu odstínů a každý by vydal na další a další texty, nebo spíše knihy. Evropa je v paradoxní situaci: potřebuje najít energii k tomu, aby provedla zásadní změny systému, který jí až doposud zajišťoval klid, pohodlí a prosperitu – a s nimi spojenou dávku jisté starosvětské pohodlnosti. Vlastně potřebuje něco, co se vyjeví v okamžiku, kdy v rámci série rozhovorů k tomuto textu vstoupí do jedné z pražských kaváren krátce po poledni třiatřicetiletý Stanislav Fort. 

Jedná se o mezinárodně uznávaného vědce v oboru umělé inteligence se specializací právě na velké jazykové modely a bezpečnost AI. Mladý muž se v životě zatím zjevně nenechával evropským rybníkem příliš omezovat, vystudoval fyziku na Cambridgi, doktorát z umělé inteligence má z amerického Stanfordu, pracoval na AI projektu firmy Googlu DeepMind a na vývoji AI společnosti Anthropic. Nyní funguje ve výzkumném startupu v oboru umělé inteligence a při představě všech překážek, které musí Čech překonat, aby v digitálním světě prorazil, má tendenci obracet oči v sloup.

„Hele, ono je to všechno v hlavě,“ prohlašuje s docela slyšitelným americkým přízvukem v rodném jazyce. „Na rozjezd třeba v Praze kapitál je. Když ho potřebuješ a víš, že máš dobrý nápad, tak si řekneš v Americe. Všechno je to otevřené. Opce? No, tak inkorporuješ firmu v Delaware a chováš se podle tamních zákonů. Ti lidi, co si pořád jenom stěžují, by podle mých zkušeností beztak nikdy žádný startup nepostavili.“

Působí to jako zjevení. Odpověď na všechna „je problém, protože“, jež dosud padala v rozhovorech, teď zní spíše „vždyť se to dá řešit takhle“. Nejedná se o systémové řešení a jistě to není postup pro každého. Spousta návodů ostatně spočívá v tom, že se problémy odejdou vyřešit do USA, kde je situace příznivější. Zároveň je ale jasné, že o to úplně nejde. Podstatou je nakažlivá energie, jež se přelévá nad kavárenským stolkem jako neodbytné vlnobití. Stanislav Fort líčí divokou Ameriku, chaotické San Francisco, které je jako město „totální průšvih“, ale zároveň v něm vznikají ty nejpozoruhodnější technologické věci dneška. „Musíš mít odvahu a zpupnost. Musíš chtít z ničeho udělat něco,“ chrlí ze sebe úspěšný digitální vědec a podnikatel o směru své mise. „Hele, my jsme tady v Evropě začali nějak podceňovat, jak je důležité být bohatý. Nemyslím osobně, ale jako společnost. A kde jinde ty peníze chceš dnes vydělat?“