Zázračné místo, kde neplatí zákony

Dvaapadesátiletý americký investigativní reportér Ian Urbina nejlepší profesní léta zažil na vrcholu sil ještě předtím, než začala média všude po světě ztrácet publikum a tím i peníze a vliv. Včetně jeho domovského listu The New York Times, pro který pracoval přes patnáct let. Právě pro NYT také vznikala od roku 2015 série reportáží, kterou o čtyři roky později završil knihou Oceán mimo zákon. Četba strhujícího špalku, jehož překlad vydalo v edici Prokletí reportéři nakladatelství Absynt, je i nejlepší odpovědí na otázku, proč po titulu sáhl Leonardo DiCaprio, který pro Netflix chystá jeho filmové zpracování.

Urbina strávil na moři čtyřicet měsíců, během kterých projel dvanáct tisíc námořních mil po pěti oceánech a dalších dvaceti mořích. Vyzpovídal stovky rybářů, vykradačů vraků, pytláků, černých pasažérů, námořních otroků, ochránců přírody, žoldáků nebo majitelů potratových klinik. Vesměs se pohyboval v prostředí, kde neplatí žádné právo, protože jurisdikce států končí na hranici teritoriálních vod, dvaadvacet kilometrů od pobřeží. Dál je divočina – a právě na ni je Urbina expert.

Většina příběhů soustředěných v knize je dost depresivních a zároveň připomínají dechberoucí thriller: když třeba pátrá na druhém konci světa po dvou patolozích, aby si ověřil, jestli jeden námořník skutečně zemřel na infarkt, nebo ho na lodi umlátila posádka. Někdy přitom odpověď nenašel ani jako „investigativní reportér na plný úvazek, který má k dispozici všechny zdroje New York Times“. Možná i to bylo důvodem, proč držitel Pulitzerovy ceny před pěti lety z novin odešel a založil neziskovou investigativní organizaci The Outlaw Ocean Project pojmenovanou podle své knihy. Skrze ni financuje projekty žurnalistických kolegů a kolegyň zkoumající život na oceánech, kde ani v 21. století většinou neplatí žádná pravidla běžná na pevnině.

Asi nejdrsnější pasáž knihy se nicméně odehrává tam, kde by platit měla. Urbina se dostane v thajském přístavu Ranong do baru s nezletilými prostitutkami a setkání s jejich pasáky reflektuje takto: „Byla to jedna z mnoha situací, kdy jsem si navzdory tomu, že jsem byl novinář a mým úkolem bylo pouze informovat, připadal provinile, že jsem neudělal víc, abych to, co jsem viděl, zastavil.“ Nicméně jsou tu i veselejší místa. Třeba kapitola o plejtvácích obrovských, kteří se u Antarktidy naučili okrádat rybářské lodě: jakmile námořníci začnou vytahovat kilometry dlouhé vlečné šňůry s ledovkami patagonskými, velryby připlují a během pár minut je oberou.