Neměly jsme třídy, ředitelku ani děti. Ale základku podle svého jsme stejně založily

Petra Klvačová je učitelka dějepisu a výchovy k občanství, zakladatelka školy a dodnes členka neziskovky Trnkový květ, která školu zřizuje. Markéta Svobodová školu spoluzakládala, je učitelkou na prvním stupni a nyní i zástupkyní ředitelky, Jana Derflová je ředitelka, do čela školy nastoupila dva roky po jejím vzniku.

Proč člověk založí vlastní základní školu?

P. K.: Měla jsem starší dceru, která chodila na jednu ze zdejších základek, a uvědomila jsem si, že se v tom špatném hodně podobá tomu, co jsem si ze základky pamatovala já. Ema sice měla štěstí na třídní učitelku, bylo to fajn, ale je jasné, že v takhle velké škole, kam chodí stovky dětí, je to prostě otázka štěstí. A na štěstí jsem se u druhého dítěte, které škola teprve čekala, nechtěla spoléhat.

Co vám chybělo?

P. K.: Došlo mi, že ta škola málo pečuje o vztahy. Mezi dětmi a mezi dospělými, mezi učiteli a rodiči.

Jak se taková věc pozná?

P. K.: Takových signálů dostanete spoustu. Přijde vám zpátky sešit s domácími úkoly s velkými červenými vykřičníky jako výstraha určená vám jako rodiči, že něco děláte špatně. Třídní schůzky bývají společné, škola tehdy nevytvářela prostor pro individuální setkávání učitelů, dětí a rodičů. Vnímala jsem ji jako uzavřený prostor. Tohle ale popisuji stav před deseti lety, dneska je situace, myslím, odlišná.

M. S.: A zároveň jsem spolu se svou kolegyní Janou Zajícovou, se kterou jsme na jedné ze zdejších základek učily a se kterou jsme později školu zakládaly, věděla, že je možné učit tak, aby to děti bavilo, a mít s nimi přátelské vztahy. Nebyly jsme v práci vyloženě nespokojené. Ale chtěly jsme to dělat líp.

Jaká vede od tohoto poznání cesta k činu?

P. K.: Objevilo se několik dalších rodičů, kteří hledali školu pro svoje děti. Někdo z nich Janě Zajícové zavolal, jestli by jim doporučila jinou školu. A výsledkem byla první schůzka, v lednu 2015.

Kde a jak se ti rodiče objevili?

P. K.: Jsme v Dobříši. Tohle je malé, desetitisícové město, lidé tu o sobě navzájem vědí. Mezi kamarády a známými se informace rozšíří rychle. Mně osobně přišel ten nápad na založení školy na začátku jako naprostá divočina, neměly jsme peníze, budovu ani učitele. Nedovedla jsem si to prakticky představit.

M. S.: Učitele trochu ano, já a Jana jsme byly připravené naskočit, ale je pravda, že všechno bylo velmi nejisté. Měly jsme kolegyni družinářku, ředitelku nebo ředitele jsme ještě neměli.

P. K.: Měly jsme vizi, co chceme. Věděly jsme, jak by naše škola měla vypadat, založily jsme neziskovku, která by byla zřizovatelem školy, protože jsme nechtěly provozovat ziskovou školu, a hledaly jsme k tomu cestu, jak ten náš projekt uvést do života.

Kolik vás bylo?

P. K.: Na začátku čtyři, navzájem jsme se příliš neznaly, spojil nás zájem založit školu. Věděly jsme, že musíme jednat rychle. Na jaře už jsme ve zdejší knihovně pořádaly ukázkové hodiny pro rodiče předškoláků. Jak bychom chtěly, aby výuka v naší škole vypadala. V lednu 2016, rok po první schůzce, už jsme měly zápis do první třídy. Škola se rozjela v září 2016, s jednou třídou pro prvňáky a jednou spojenou pro druháky a třeťáky.

To zní pro laika jako neuvěřitelná rychlost. Kdo vám pomáhal?

M. S.: Podstatná pro nás byla podpora školy Purkrabka ve Škvorci. Poskytli nám vlastní návod k tomu, jak projít procesem registrace nové školy na ministerstvu školství.

Jak je složité získat státní povolení k vyučování dětí?

P. K.: Tehdy to nebylo tak obtížné. Uvedete počet dětí, se kterými počítáte, tedy plánovanou kapacitu školy. Velmi nám pomohla Vlasta Beščecová, tehdy čerstvě v důchodu, která nám slíbila, že s námi projde začátkem jako ředitelka školy, protože měla kvalifikaci a praxi nutnou k akreditaci a je skvělá v papírování. Potřebovali jsme také příslib pedagogického týmu a popis výhledu, jaký pro nejbližší roky máme.