K dospívání nevyhnutelně patří deziluze. Otevřou se dveře do světa dospělosti a teenager se musí ptát: To je všechno? Opravdu život nenabízí nic jiného než přízemní jistoty? To budu do smrti hledat jen valounky fádního štěstí mezi šedými bloky povinností? Na každého toto prozření dolehne jinak: někoho přesvědčí první výplata z brigády a léto bez rodičů, jiní bojují se systémem do posledního dechu. Ale snad pokaždé je součástí této deziluze hudba. Jednou jako chiméra vlastní výjimečné budoucnosti, jindy jako síla, která změní celý svět. Pravidelně jako prostředek vyjádření frustrace, vzteku, rozčarování, lásky, chtíče, smutku…
Souběh dospívání silné poválečné generace, konjunktury a technologického rozmachu (plus vytrvalého vykrádání černé kultury) dal vzniknout západnímu popu, jak ho známe dodnes. Jeho motorem byla vždycky právě emoční rozháranost mladistvých. Jeho estetickou formu a obsahy pak určovaly společenské a politické poměry v tom nejširším slova smyslu. Přemýšlet poctivě o populární kultuře proto znamená potýkat se nejen s emocemi, ale rovněž s politikou v širokém slova smyslu. V Česku takto pojatou hudební publicistiku začal jako jeden z prvních pěstovat Karel Veselý – a to nejen mediálně, ale rovněž knižně. Jeho Hudba ohně (2010, 2022) o společenských dějinách černé muziky či Všechny kočky jsou šedé (2020, s Milošem Hrochem) o roli smutku a obecně emocí v hudbě působily na české scéně jako zjevení a nemají v tuzemské knižní produkci příliš obdoby.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
